Dvojník

Existenciální mindfuck, o bludném kruhu nároku současného světa, který člověka tlačí k neustálému zlepšování svých výkonů, extrovertnosti a stejnosti s ostatními. Jinakost a individualita je přežitek, pokud někdo takový je, v korporátních společnostech (a nejen tam) už z principu působí jako exot a společenská "mrtvola". Už se ani nedivím, že za něčím takovým stojí právě Ayoade. Sice by se něco takového od Mosse z Ajťáků, který běžně dabuje v animácích a hraje v reklamách, na první pohled čekat nedalo, ale už Submarine bylo dostatečně jiné, takže mě tady ta jinakost stylu i příběhu nezaskočila. Naopak, forma se mi hodně líbila, jak svým neurčitým světem a firmou s totalitním řízením, tak i černo-žlutou stylizací a v podstatě neexistencí denního světla. Zpočátku to pro mě mělo dost silnou atmosféru, jenže jak se to už od úvodní scény tvářilo dost tajemně a postupem času z toho byl jen prostý příběh o boji s dvojníkem, který nahrazuje život hlavní postavy Simona (a na rozdíl od něj je takový, jakého si ho společnost žádá), docela mě to přestávalo bavit a ten konec je skutečně takový, jaký si ho člověk představí, ale zároveň doufá v něco víc. Je to budované chytře, ale jaksi bez nápadů, které tam zoufale chybí k tomu, aby z toho bylo něco skutečně silného. Díky tomu to nevidím na vyšší hodnocení, ale určitě uznávám, že to má něco do sebe. Silné 3* (22.07.2023)

Když Hyde bere na zkušenou, pokouší Jekylla. Tvoje druhá tvář, má poklona. Má mou podobu, která se mi nepodobá. Vlastnosti, které já nevlastním. Ambicióznost, průbojnost, provokující dravost, sebevědomí, randí s vícero ženami...Toužebné vnitřní přání, já - hrdina. Dodává mi odvahu, jak zabojovat o ruku dívčinu, jak napadnout nenápadnost, vyzrát na nevýraznost, prodat svou práci, osobnost. Přivolat zpět svou existenci. Stát se sám sebou. Originálem, ne kopií. V nezdárném vesmíru procitnout, pochopit. Zaniklý, zamlklý cinkot života rozeznít. (26.10.2016)

Chutná cinefilná jednohubka, to sa musí nechať. Je to taký mix medzi snímkami Dead Ringers, Enemy (2013) a Beyond the Black Rainbow. Obraz nie je až tak extrémne surrealistický,samozrejme pre bežných, priemerných, divákov je to nepozeratelné ale videl som už viac "neuchopiteľnejšie" snímky, zato v príbehu je plno symbolických narážok na sociálne nažívanie, interpersonálnu komunikáciu a rôznorodosť ľudských charakterov. Má to zaujímavá 80´s look. Nie je to totálny mindfuck ako Beyond the Black Rainbow ale aj tento kúsok má nesmierne zaujímavé "future" vybavenia osemdesiatych rokov. Samozrejme nesmiem zabudnúť dodať, že ide o negatívny pohľad na post-industrializáciu. 4,5* (05.01.2015)

„Takových jako ty moc není, že Simone?“ „Řekl bych, že jsem vcelku jedinečný.“ A tak by se dal vlastně charakterizovat celý tento film. Atmosférou mi sice Dvojník připomněl některá starší díla Terryho Gilliama respektive Jean-Pierre Jeuneta a zlehka se otřel (tentokrát už však ne z hlediska atmosféry) i o Hitchcockovu čumendu Okno do dvora, ale navzdory tomu dokázal zůstat osobitý a svůj. Z Ayoadeova předchozího celovečerního režijního počinu si toho sice už moc nevybavuju, ale vím, že to byla hodně zvláštní podívaná. Nejinak je tomu i u Dvojníka, ale i když ho slova jako divný nebo bizarní poměrně dobře vystihují, tentokrát je to v tom nejlepším možném slova smyslu. Hrají tu divní herci (a hrají dobře - herecké dřevo Eisenberg si opět střihl jednu ze svých roztržitých postav, které mu tak jdou a jsou v jeho podání uvěřitelné), svět, ve kterém se to odehrává je nejednou prazvláštně prázdný a jakoby bez života a většina scén má tajuplné zbarvení a osvětlení. Těžko se to popisuje, protože jsem přesvědčený, že nejdůležitější u tohoto snímku bude naladit se na jeho atmosféru. Pokud se vám to podaří, pak si troufám tvrdit, že máte z poloviny vyhráno a budete schopni si Dvojníka více či méně užít bez ohledu na to, jak na vás zapůsobí jeho obsah. (03.05.2014)

kandidát na asi najdivnejší film roka je tentoraz britská "adaptácia" dostojevského, zafarbená do žlta a poňatá viac kafkovsko-orwellovsky. má naozaj znepokojivú atmosféru a aj toho najotrlejšieho diváka nenechá pokojoným, kamera je miestami naozaj veľmi vizuálne strhujúca, no oveľa zaujímavejšía než obrazová je v tomto filme zvuková stránka - pomerne zaujímavá voľba ázijskej hudby a až experimentálne a mnohokrát prekvapivo použité ruchy, ktoré prechádzajú napriek všetkým pravidlám z polohy "ruchy" do polohy "hudba", z diegetického do nediegetického audio-priestoru a nielen dotvárajú, ale častokrát dominantne budujú náladu a atmosféru... film prekypuje nápadmi tak režijnými ako aj scenáristickými... škoda len, že sú to poväčšinou nápady okopírované od gilliama, andersona, samého seba z predošlého filmu a iných autorov a filmov, že je to roztrieštené, povrchné, nasilu formalistické a pozérske, bez hlbšej emócie či porozumenia postavám a motiváciám, neurotické až nervné a znervózňujúce - navyše prakticky bez sympatických postáv, na ktorých by vám záležalo. nová podoba filmového art-braku, film, o ktorom by sa malo diskutovať (aspoň trochu). (28.03.2014)