Život za život

Žít s vědomím, že kvůli mně zemřeli jiní lidé, není jednoduché, pokud má člověk v sobě aspoň trochu soucítění. A nic nepomůže zdůvodnění, že jsem jen využil příležitost, a že nejsem odpovědný za krutý systém, který vládl v lágru. V kontrastu proti tomu stojí Maxmilian Kolbe, který život nabídl, i když jinak mohl žít, alespoň tentokrát. Uprchlý Jan nepřipouští žádné pochybnosti, apelovat na pocit spoluviny považuje za vydírání, sám se však nestydí vydírat, když si apelem na křesťanskou lásku vynucuje ubytování a pomoc. Věří jenom na osud. V tom případě by měl důsledný a ponechat vše osudu podle své víry. Celkem solidní zpracování, občas se neubrání schématičnosti a popisnosti. (28.11.2011)

Šťastný chlap, ten Kolbe. Už ako malému chlapcovi mu Panna Mária povedala, čo mal vedieť. On odvtedy nepochyboval, ale neochvejne kráčal cestou svätosti. Ale pre nás, pochybujúcich divákov, vo filme stále znie otázka: Prečo?? A ja sedím pred filmom s televíznou réžiou a "taliansky jednoduchým" scenárom, v duchu si zúfam, kam až ten Zanussi klesol. A hlavný hrdina namiesto toho, aby sa k odpovedi prepracovával v dlhých filozofických debatách, ako je u Zanussiho zvykom, pre istotu dostane osvietenie "zhora". Zase raz poľská kinematografia doplatila na vlastné tabu. Konanie najväčších Poliakov sa nesmie spochybňovať!! Ale o to ťažšie potom je, točiť o nich dobré filmy. (13.08.2015)

Tendenčnost vždy zůstává tendenčností. Cynická slova katolického preláta o možné velkovýrobě světců-mučedníků jsou komunisitckému dogmatismu bližší, než by si sama katolická církev byla ochotna připustit. Kolbeho čin svým mravním kontextem bezpochyby úctyhodný je - v koncentračních táborech se však nechovali statečně jen katoličtí kněží či věřící - stejně tak to byli komunisté, socialisté, liberálové, židé. Vinit uprchlého vězně-partyzána, muže bez jakékoliv další doplňkové charakteristiky ze zodpovědnosti za lidský život je nesmyslné; vrahy byli vždy ti v uniformách, oni určovali hrůzná pravidla nuzné vězeňské existence pohybující se stále na pokraji života a smrti (byly i bestie ve vězeňských mundurech, ty se však chovaly a jednaly viditelně odlišným způsobem). Režie Zanussiho se snaží o vyrovnaný pohled, mravoličnost - to je zdvořilý výraz - scénáře však překonat nedokáže stejně tak jako křečovitou snahu o vytvoření světce za každou cenu. Nedotažené zpracování se tu nechtěně prolíná s rozporuplným postojem katolické církve-instituce, která v tomto klíčovém okamžiku své existence, v konfrontaci s režimem, proti kterému byl démonizovaný Bonaparte vzorem tolerance a vstřícnosti, selhala tím nejžalostnějším způsobem. To dále problematizuje nejen ústřední myšlenku, ale i kvalitu a vyznění filmu (ve filmu zoufale hledané jméno zachráněného je přitom známo - šlo o otce rodiny s dvěma dětmi, seržanta polské armády Franciszka Gajowniczka, který se dožil úctyhodného věku takřka 95 let - narozen 15. 11. 1901 - zemřel 13. 3. 1995). Kritičnost, kterou Zanussi tak přesvědčivě vyjadřuje vůči komunistickému režimu, zde selhává; konjunkturalismus restaurace prvních postkomunistických měsíců a let a poplatnost, která s tím souvisí, určitě v tomto případě nepřekonal. Voluntarismus a vůle nejsou synonyma. (09.09.2008)

Zanussi mel v tomto pripade velice tezky ukol. Myslim, ze daleko zajimavejsi by bylo videt, jak myslel skutecny Kolbe, nez krouzit kolem jeho legendy a vypravet jinymi usty, tisickrat slysene historky z zivota svetce. Problem by ale jiste byl s tim, ze v takovem pripade by musela nastoupit fikce a tu by mu nekteri omlatili o hlavu. Takze nakonec vysledek pusobi srabacky a tazani hlavniho uprchlika se v tomhle kontextu miji s tradicni silou otazek na jake jsme u Zanussiho zvykli (15.08.2011)

Nevím jak to pojmout. Mám v neskonalé úctě lidi co za války pomáhali jiným, nehledě na svůj život. V tomto případě dokonce co vyměnili svůj život za cizí. Dnes těžko psát o Osvětimi a věcech co se udály za ostnatými dráty nabitými elektřinou. Od osoby duchovní by se takový čin dal očekávat. A přeci sebrat k němu odvahu stálo asi setsakramentskou sílu. Vždyť už jen vystoupení z řady na apelu byla nehorázná troufalost, za kterou mohl být vězeň ubit kápy bejkovci ještě než by cokoliv řekl esesmanovi... Film má silný náboženský podtext, jeho cílem je glortifikovat - dnes už Svatého Kolbeho. A s tím mám problém. To opravdu stačí být věřící a obětovat svůj život za jiný aby se člověk stal Svatým? Jakousi protiváhu Kolbemu ve filmu ztvárňuje uprchlík Jan. Ten je částečně stíhán výčitkou, že za něj zemřelo 10 jiných vězňů (oblíbená taxa esesáků za uprchlíka) a zároveň se zajímá o osud muže, který se obětoval místo jiného vybraného vězně. Nakonec však i on dochází k procitnutí... Nebyl to úplně šálek mé kávy, nečekejte od toho žádného Schindlera, ale k filmům o holocaustu se může toto dílo směle přiřadit. Zde o to více, že popisuje katolického duchovního, kteří pomáhali uprchlíkům a Židům což nebylo v antisemitském Polsku až tak běžné... * * * (06.08.2013)