Ja, Olga Hepnarová

Velmi šedivý pokus o artový, psychologický film, který zrovna dvakrát nefunguje (a tou šedí rozhodně nemyslím fakt, že je film černobílý). Na filmu je fajn nejednoznačnost důvodů, která měla Hepnarová ke svému činu (není jasné, zda věci, ze kterých obviňuje společnost a kterou trestá, jsou realita, nebo jen její smyšlenka - viz bití apod.), jenže to přináší i řadu problémů, obzvlášť v první hodině filmu, která je myšlenkově plochá a prázdnotu zaplňuje odhalenými bradavkami a lesbickými scénami. Poslední půlhodina je o poznání lepší a kdyby byl v jejím stylu celý film, byl by velmi, velmi dobrý, takhle jsem se přistihl, že si po slabé půlhodince na papír čmářu ježky na motorových rogalech. (04.11.2017)

Olga skrývala v sebe jeden výrazný klad. Mne totiž vôbec neprišla ako prvoplánová kritika režimu, ale ako existencionálny pohľad do zničenej duše jedného otloukánka. Ktorý bol mimochodom navyše aj trochu mešuge. Príbeh by sa takto mohol odohrať kdekoľvek a sme svedkami pri strielačkách na amerických školách, že sa aj pravidelne odohráva. Svojim spôsobom Olgu aj môžeme chápať, len tá bohužiaľ nepochopila, čo je to možnosť výberu. (18.09.2016)

Vadila mi na tom nejedna věc. Jak každá druhá scéna „jakože artově“ trvala o pár desítek vteřin déle, aniž by to bylo opodstatněné tím, že by říkala něco nového. Postsynchrony, které sice jsou vysoko nad tuzemským „standardem“, ale stejně speciálně v emočně vypjatých scénách bije do uší, jak dabérka není na stejné vlně jako představitelka hlavní role. Že oběti nejsou alespoň zmíněny jménem, že je to až příliš velká sázka na jistotu odkoukaná u úspěšných vzorů (ano, v mnoha ohledech to kráčí ve šlépějích Idy)… No, hodně by toho bylo. Přesto se mi autoři dostali pod kůži. Má to vynikající podprahovou tenzi à la Capoteho/Brooksova klasika, v našem filmu takřka nevídaný fakt, kdy autoři nemají zapotřebí vše říci slovy jak v rozhlasové hře, několik neskonale silných scén (v čele s rozpravou s obhájcem), celková ambivalence nechávající mnohé čistě na divákovi a především výtečnou Olszańskou, která to s přehledem táhne i v problematičtějších úsecích. (29.03.2016)

Příběh Olgy Hepnarové, dívky, která žila ve světě bolesti, utrpení a nepochopení, lze vnímat především jako obžalobu tehdejší společnosti, která se svou lhostejností a nezájmem sama odsoudila ke smrti. Memento, pramenící z hrůzného činu, vykonaného na nevinných lidech, dává na srozuměnou, že lidé jako Hepnarová překročili úzký práh mezi životem a smrtí, mezi sebou a druhými. (22.03.2020)

Vyprávěj - Speciální čarodějnický díl.. Vedlejší postavy, vyznění jednotlivých scén a vůbec celková forma zatvrzele směřují do stanice odcizení a lhostejnosti. Tenhle tvůrčí záměr je vzhledem k hlavní postavě naprosto legitimní, nicméně černobílá, žhavý lesbický sex, vysoká spotřeba tabákových výrobků a předlouhé statické záběry sami o sobě na nové vlně nezasurfují. Chtělo to troufalejší postoj v otázce bestie / oběť, méně tvůrčí oddanosti zaběhnutým artovým postupům a více takových okamžiků, jako když odcházející svědci odhalovali jeviště popravy.. (06.11.2017)