The World Belongs to Us
The World Is Ours
Réžia:
Martin FričKamera:
Otto HellerHudba:
Jaroslav JežekHrajú:
Jiří Voskovec, Jan Werich, Vladimír Šmeral, Adina Mandlová, Bohuš Záhorský, Jaroslav Průcha, Miroslav Svoboda, Ladislav Herbert Struna, Zdeněk Štěpánek (viac)Obsahy(1)
Proti všem podvodníkům, kariéristům a darebákům brojí ve svém čtvrtém a posledním filmu Voskovec s Werichem. Film je, až na nepatrné změny, adaptací jejich divadelní hry Rub a líc a natočil ji v roce 1937 Martin Frič. Voskovec a Werich tu hrají dva konkurenční kameloty, kteří ve svém soupeření pokračují i jako malíři propagačních nápisů, na které ovšem málem doplatili a tak se raději spojili. Jejich prostřednictvím můžete sledovat boj ctižádostivého podvodníka Dexlera proti dělníkům vedeným Dexlerovým bývalým spolupracovníkem Formanem, půvabnou rozhlasovou hlasatelkou Markétkou a poctivým ředitelem továrny Hartem. Hrdinové v podání Voskovce a Wericha jsou jakýmsi hybným mechanismem střetnutí dobra a zla.V roce 1936 se politické nebe zatahovalo stále temnějšími mraky. Hrozba nacismu byla neodvratná.
Tehdy Jiří Voskovec a Jan Werich uvedli na jevišti Osvobozeného divadla premiéru hry Rub a líc. Hudebním leitmotivem hry byl optimistický pochod Jaroslava Ježka Svět patří nám, který dal i název pozdějšímu filmu Martina Friče. Aktuální námět totiž přímo volal po zfilmování. Filmová specifika si vyžádala zhuštění děje, zasáhla však i cenzura Filmového poradního sboru. Ta si vyžádala změnit jména postav, připomínajících jména nacistických pohlavárů. Nařídila i změnu příliš průhledného úboru fašistů.
V kinech se Fričův film objevil pouhého půl roku po divadelní premiéře. V roce 1939 nechali nacisté spálit všechny negativy a kopie filmů V + W, jejich duch a písničky však i přesto posilovaly český národ v nejtragičtějším období jeho historie. V roce 1947 byl film znovu uveden do kin v okleštěné podobě. I když dochovaná kopie nepodává úplný obraz o původních záměrech tvůrců, na mistrovských výstupech V+W to nic nezměnilo a dodnes těší diváky pamětnických filmů. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (92)
Pro mladou avantgardní uměleckou generaci dvacátých a třicátých let byl film okouzlením a zjevením nových výrazových možností. Jak by jeho přitažlivosti mohli odolat Voskovec s Werichem, kteří už od počátku třicátých let provozovali na scéně poetické hrátky tolik podobné filmových komediálním sekvencím. Už v roce 1931 natočili za Honzlovy režie film Pudr a benzin, o rok později pak Peníze nebo život, v obou případech vtipné komedie plné situační komiky a gagů, namnoze převzatých z jejich divadelních her. Tak jako se nezávazná komika prvních her postupně proměňovala v souladu se změnou politické situace, měnila se pochopitelně i jejich filmová díla. Už komedie Hej - rup! z roku 1934 měla silný sociální podtext, ústící v solidaritu nezaměstnaných. A film Svět patří nám, to je komedie výrazně politická, varující před šířící se nemocí fašismu, která zapouštěla za pilného přičiňování domácích henleinovců své kořínky i v naší společnosti. Předlohou k filmu Svět patří nám byla hra V a W Rub a líc. Hra, stejně jako pozdější film, vzbudila nelibost a protesty našich sousedů, kteří se domáhali zákazu. Dokonce i místní kritika se v několika případech domnívala, že nebezpečí fašismu je zveličované a že není myslitelné, aby v Československu měli fašisté ukryté tajné zbraně. Vedle vtipného textu byly dominantní složkou filmu výkony obou hlavních představitelů. I zde dokázali, jak citlivě umějí dělit požadavky divadla a filmu, jak dobře se přizpůsobili možnostem i výhodám, které jim film poskytuje. V hereckém obsazení figurují kromě kmenových členů Osvobozeného divadla i další výrazné persony českého filmu s výrazně paralelním statusem: filmová star Adina Mandlová, divadelní bard Štěpánek, potomek ještě němé éry L. H. Struna a tehdy již silně levicově orientovaní Šmeral s Průchou. A ještě na jedno bychom neměli zapomenout, totiž na Ježkův stále hravý a stále živý evergreen Stonožka. Hlavní kvalitou her i filmových inscenací V a W byla vyváženost mezi částí uměleckou a ideovou. Správně vycházeli z předpokladu, že nejdůležitější roli hraje umění samo, v jejich případě tedy komedie, jíž je nutno přizpůsobit složky ideové a nikoliv naopak, jak se to mnohdy stávalo u děl vznikajících v období totality. A pro nás je tento film i dnes poučným varováním před zneužitím moci a ovládaním mas. V jakékoliv podobě. ()
Legendy Jan Werich a Jiří Voskovec spolu v rámci filmu počtvrté a naposledy v režii Martina Friče. Už tohle samo o sobě stačí k snadnému lákání na to film shlédnout a vidět film, který jsme už klidně vidět nemuseli, protože se během 2. světové války pokusili nacisté zničit veškeré kopie a jeho poslední kopie se jen jako zázrakem našla na smetišti. Klidně se tak mohlo stát, že jsme opravdu tuto spolupráci dvou hereckých legend a dost možná nejznámějšího režiséra své doby nemuseli my jako diváci žijící po 40. letech 20. století nikdy v životě vidět. A i když by se v takovém případě těžko hádalo či věštilo zda by to byla škoda nebo ne, kdyby se přece jen našel člověk ezoterického talentu a do jisté míry by zkoumal právě tuto otázku v paralelní realitě kde by se nedochovala byť jen jediná kopie Svět patří nám, určitě by se naskytla příležitost ano. Jednoduše proto, že Svět patří nám je film okouzlující, svým humorem zábavný a ve své době přesahový. Hvězdy Osvobozeného divadla Voskovec a Werich k tomuto filmu sepsali scénář dle své divadelní hry Rub a líc a k režii si vybrali Martina Friča se kterým už spolupracovali na filmu Hej-rup! a práce se jim proto zřejmě osvědčila. Ve Světě patří nám se dají nalézt úkazy Fričova stylu režie, které známe už třeba z filmů jako Cesta do hlubin študákovy duše nebo Kristián a žánr komedie mu svědčí. Ze všech těch komedií je ale Svět patří nám rozhodně nejvážnější a i když se označuje za komedii a má v sobě spousty povedených komediálních vtipů a gagů, film je to pojetím vážný a především hodně snadno může způsobit depku. Tenhle film totiž dopředu vyvěštil události budoucí, které se pravděpodobně obyvatelům Československa nezdáli ani v těch nejhorších snech. Tehdy sice film čerpal především z faktu, že se v Německu kupil fašizmus, to co se ale stalo potom prostě opravdu snad nikdo čekat nemohl. A už jenom kvůli tomu jen tento film výrazný a především ukazuje, že sice měli Voskovec a Werich pod čepicí co se týče humoru, rozhodně to ale neznamenali, že by byli nějak výrazně jednoduší v jiných ohledech. Ve Světě patří nám bojují dělníci s demokracií a zábavné to rozhodně není. Skvěle to ale ukazuje tehdejší propagandisty, kteří vlastnili média a nijak moc se neliší od některých osob ze současnosti. V tomhle ohledu si může každý divák najít něco sám a zasadit si sem koho uzná on sám. Pořád ale dokáží Voskovec a Werich nesmírně bavit a předvádějí humor, který by jim mohl dnes kdekdo závidět. Tahle dvojice tu předvádí vtipný hon na obědového holuba nebo neskutečně zábavně odstraňují mříže z krku. Jsou to prostě situační gagy, které fungují i přes své staří, které brzy dosáhne 85 let. A to je prostě skvělé a není to záruka všech gagů. To teprve pravé gagy totiž dokáží přebít zub času a být parádní neustále. Z volání na pomoc demokracii opravdu mrazí. Gagy Wericha a Voskovce baví. Kamera Otty Hellera, který stojí za nejslavnějšími filmy Vlasty Buriana jako Anton Špelec, ostrostřelec nebo Ducháček to zařídí stojí za to. Pobaví to i dnes skvěle a zároveň ten film vzbuzuje chuť zamyslet se nejen nad událostmi minulosti ale i nad těmi co se právě odehrávají. A následně jen doufat v co nejsvětlejší budoucnost. Nádherně to potom shrnuje závěrečná citace: "Svět patří nám pro všechny dosti místa, jen zato vzít a plivnout do dlaní´´.... () (menej) (viac)
"Já už tady asi byl. Já jsem asi odešel a tím pádem, když jsem teď přišel, tak jsem se tu nenašel." Oba kameloti byli při svých výstupech dokonalí, takže mě bavili při kroucení nosy, lovení obědovýho holuba, odstraňování mříže z krku a samozřejmě při legendárním rozboru šouletu vyrobenýho ve zbrojovce Krupp Essen. Jinak ten samotnej boj dělníků za demokracii nijak zvlášť zábavnej nebyl, ale poučný to tedy rozhodně bylo. Propaganda mocných, kteří vlastní prachy a média, byla totiž nebezpečná tehdy stejně jako dnes. Já zkrátka nemám rád žádný Noely ani jejich následovníky a jestli proti tomu kloboukatí něco mají, tak na ně čekám zabarikádovanej na své IP adrese. ()
Poslední společný snímek satiristického dua V + W, neboť jejich následující činnost v Československu narušilo vypuknutí 2, světové války a oba byly nuceni emigrovat do USA. Válečná hrozba byla ve vzduchu už dlouho a to by nebyli právě tito dva, aby tuto skutečnost ve své tvorbě nepoužili. Poměrně málo se ví, že byla pro film použita divadelní hra pod názvem ´Rub a líc´. Na režijní stoličku samozřejmě opět neusedl nikdo jiný, než Martin Frič. Celý dějový koncept na svou dobu samozřejmě začíná problematikou kolem hospodářské krize, do kterého se čím dál více vtírala temná mračna nacistické ideologie. A dalo by se říct, že na svou dobu to byla skutečně odvaha. Dnes je už známo, že právě kvůli nacismu zasáhla cenzura a tak musela být změněna zparodovaná jména nacistických pohlavárů a dokonce i jejich, prý až moc průhledných, obleků. Parodování aktuálního dění jim vyšlo už v jejich předchozích snímcích, což potvrzuje vcelku velký divácký ohlas. A ohlas měl i tento snímek a to tak velký, že nakonec nechali nacisté spálit všechny negativy a kopie. Nemožné se však stalo skutečností a něco se přeci jen podařilo zachránit. Po válce byl z dochovaných a poskládaných materiálů opět v kinech snímek uveden, jen bohužel ne v takové podobě, jaký před válkou byl. Každopádně i tak se toho dochovalo dost na to, aby jsme si mohli v plné dokonalosti chybějící scény ve své představivosti doplnit. Snímek je ve své podstatě nadčasový a i po tolika letech od svého vzniku má každé nové nastupující generaci co říct. Na veškeré nešvary inteligentním způsobem upozorňuje a humorným stylem před nimi varuje. Mistrovství pánů Voskovce a Wericha je stále nezpochybnitelné a nezhatí to ani na dnešní dobu ne zrovna ideální technická stránka filmu. ()
Galéria (1)
Zaujímavosti (20)
- Film Svět patří nám se podařilo zachovat dílem náhody. Jeho poslední kopie byla nalezena na smetišti. (IDžOR)
- Film sa realizoval a financoval vďaka tomu, že V+W vyhrali súdny spor o scenár k filmu Golem (1936). (Raccoon.city)
- V roku 1947 sa film v obnovenej premiére premietal v upravenej minutáži 90 minút. Avšak pôvodná kopia mala 97 minút, ale nakoľko bola určitá časť znehodnotená tím, že nejakú dobu bola vystavená poveternostným podmienkam na smetisku, nejaké časti filmu boli nenávratne poškodené. Preto pred filmom môžeme vidieť text, ktorý oznamuje divákom, že sa jedná o neúplnú komédiu a film bol zostavený vo forme, ktorú vidíme a dej príbehu je na niekoľkých miestach porušený. (Raccoon.city)
Copak by asi dělal čestný ředitel Hart v rozhořčení nad postřelenou stávkující dnes? Založil protestní skupinu na Facebooku? — Poslední filmové dílko V+W je ze všech čtyř nejtemnější a taky nejdospělejší; hezký doklad té úžasné rychlosti, s jakou se filmové vyprávění během pár let (doslova) od nástupu zvuku vyvinulo do víceméně současné podoby. Přihřívání levicové polívčičky už není zdaleka tak prvoplánové, dělnictvo je tu sice pořád váženo a ctěno a neviditelná paní Noelová je evidentně stejná kapitalistická krysa jako hejrupácký továrník Worst, jenže tohle všechno se odehrává jakoby v pozadí, v prvním plánu vidíme boj proti odpudivému pouťovému manipulátorovi a jeho loutce – budoucímu diktátorovi, boj, při kterém jde panečku teprve doopravdy o život, boj, pro který je třeba se sjednotit, a to pod vedením koho jiného než poctivého dělnického vůdce Formana, který kolotočářsko-kapitalistické čachry prohlédl hned od začátku. Chytré, vážně chytré. Tomuhle už se dá říkat opravdová propaganda. — Zároveň ale věřím, že je to ve skutečnosti myšleno relativně bezelstně, opravdu především jako apel na národ, aby bránil svou mladou demokracii. Apel oprávněný, ale bohužel hned dvakrát nevyslyšený – národ se napůl vlastní vinou a napůl souběhem okolností, k nimž koneckonců (ať jakkoli nechtěně) přispěli i V+W svým nekritickým hurákolektivistickým aktivismem, vydal na cestu trpící oběti, nejdřív krátce oběti „kloboukatejch“ a hned vzápětí a na mnohem delší dobu oběti „formanovců“. A byly to nakonec hlavně rozdílné občanské postoje v téhle těžké době, které roztrhly do té doby nerozlučnou dvojici a připravily nás o další filmové eskapády Voskovce s Werichem, ať už by se byly odehrávaly na Barrandově nebo v Hollywoodu; věčná škoda, protože, troufám si říct, jejich společná filmová komika viditelně vyzrávala v něco celosvětově mimořádného, ať částečně „kradli“ odjinud (boj se stroji v tovární hale), nebo vycházeli ze zcela originálních nápadů (Voskovcův úžasný hravý výstup s psaním hesla na ohradu, obě scény ve skladišti zbraní, stále rozvíjený osobitý slovní humor...). Dávám-li tentokrát jen čtyři hvězdičky, je to zčásti za výše zmiňovanou ideologičnost, ale hlavně za s ní související schematičnost některých vedlejších rolí a hereckých výkonů jejich představitelů (čest sympaticky nehereckému projevu vycházející hvězdy Adiny Mandlové). — Opět si neodpustím ještě pár nactiutrhačných slov k vydání na DVD od Filmexportu, tentokrát na téma bonusů: Pavel Taussig recitující spatra na statickou kameru ne úplně připravené „slovo historika“ byl u Pudru a benzinu ještě vcelku milý, ale na čtvrtém disku už evidentně vaří z vody a vrchol nastává při jeho rozplývání nad Voskovcovým amatérským dokumentem z legendárního brněnského vítání Martina Friče, který se má údajně nacházet v Národním filmovém archivu a Karel Čáslavský ho měl uvést v Hledání ztraceného času. Jak je vůbec možné, že taková snadno dostupná věc není mezi bonusy na disku, i když se na něm mluví o tom, že existuje? Další ostudný důkaz, že s celou sérií si vydavatel opravdu mnoho práce nedal. Nemluvě o často přepáleném obrazovém kontrastu nebo o barbarském nápadu, opakujícím se na všech čtyřech discích, vrazit pod hlavní menu DVD největší komické „špeky“ vytržené z filmu. () (menej) (viac)