Škola základ života

Narozdíl od jiných recenzentů mám opačný názor. Uznávám, že Cesta do hlubin má kromě sledu vtipných scén i lidskou postavu neobvyklých rozměrů, ale zároveň se domnívám, že Škola, základ života vystihuje atmosféru středoškolského prostředí i v těch nejjemnějších nuancích, což se Cestě až tak dobře nedaří. Film by si zasloužil trochu větší historický rozbor, nálepka klasiky je sice oprávněná, ale zároveň nicneříkající. Ten běh k lepším zítřkům i vztah Máňa-Jindra může působit křečovitě, ale v tehdejší filmové poetice má své plné odůvodnění. Vynikající Theodor Pištěk ve skvělé masce (nezapomenutelný tenisový match). Skvostná miniatura Zdeňky Baldové v roli matky kvintána Živného - "Z měšťanky ho vyhodili, na řemeslo se nehodí, aspoň tu maturídu kdyby udělal:" (23.11.2003)

Ako som už spomenul v komentári k Cestě do hlubin študákovy duše, sú to dvojčatá. Nie siamské, ale ani rovnocenné. Škola, ktorú priviedol Martin Frič na svet o rok skôr, ako Cestu, mi pripadá dosť nedonosená. Humoru je v nej menej a je kŕčovitý, karikatúry sú nevľúdne, satira nemilosrdná. Absentuje človečina, ľudskosť, láskavý pohľad, ktoré by zjemňovala militantný pohľad na profesorský zbor. I keď v oboch filmoch nájdeme alter egá jednotlivých postáv (dokonca hrané tými istými hercami), Jindřich Plachta sa na škodu veci ešte v Škole neobjavil. Pri porovnávaní Školy a Cesty sa mi vybavuje porovnávanie Tankového praporu s Černými barony, kde som uplatnil obdobné výčitky. (30.06.2011)

Oba filmy podle Žáka se mi líbí zhruba stejně, ale tento obsahuje více vtipných hlášek, o které se starají především výtečníci Holous, Benetka a Čuřil. Kdyby někdo z tehdejšího profesorského sboru zavítal na dnešní gymnázium, tak by se asi nestačil divit, jak se vztahy na školách za tu dobu dokázaly proměnit. "Hanba šerifovi!" ... "Slávisti jsou saláti!" (33.) (28.09.2006)

Ne tak dokonalá jako "Študákova duše", přesto výborná komedie, plná nezapomenutelných scén, nesmrtelných hlášek, nezapomenutelných figurek (i když na Máňu by člověk raději zapomněl). Navíc ten jalový závěr hromadného úprku ke šťastným zítřkům vzhledem k roku vzniku působí až mrazivě a dává celému filmu zcela nový rozměr. (31.05.2011)

Popularita a věhlas jaroměřského středoškolského profesora Jaroslava Žáka překročila svůj regionální dosah nejen knižními bestsellery, vydanými v druhé polovině třicátých let na základě autentických historek ze školních škamen, ale také prostřednictvím Žákova nepředstíraného zájmu o českou kinematografii, který se později změnil v úzké přátelské pouto s režisérem Martinem Fričem. Především mládeží vyhledávaný svazek študáckých dobrodružství tak, jak jej pro širokou čtenářskou obec navždy zvěčnil právě Žák, velice záhy skončil i na stole vlivných barrandovských producentů, kteří se jej po jeho přečtení rozhodli nabídnout v odvážné filmové podobě. A přicházely další úspěšné návrhy, tím nejvýraznějším bylo zřejmě soudobé jevištní nastudování v Burianově Déčku, poskytující mmj. jednu z prvních hereckých příležitostí tehdy mladému Rudolfu Hrušínskému. Žákovu literární formu bylo ovšem třeba poněkud rozvést a především ji poskytnout pevný dramatický rozměr, který by nedovoloval, aby se film stal pouhým sledem humorných situací a výjevů ze školního i rodinného života zúčastněných protagonistů. Zásluhu na tom, že se film zařadil mezi pamětnické evergreeny má nesporně Fričův chápavý režijní dohled a zejména uskupení předních hereckých legend před i za katedrou. V nastalém kaleidoskopu získávají pozornost jak mladí v čele s Peškem, Filipovským, Strejkou a Novotným, tak představitelé profesorských autorit v charakterově zajímavém rozlišení prostřednictvím interpretací v podání Václava Trégla, Smolíka, Boháče, Kreuzmanna a dalších. Z tohoto monolitu do popředí vystupuje asi nejvýrazněji postava neurotického češtináře Kolíska, hraného nedostižným Marvanem, zapisujícího se navždy do srdcí diváků proslulou recitací Heydukovy básně o mušce a štěstí, následovaná jedním dechem vynikajícím Theodorem Pištěkem v roli velectěného pana ředitele a skvostnou epizodou ze soukromého tenisového turnaje. Dnes nepříliš oceňovaný, ve své době ale nepominutelný a nezvykle nutný vlastenecký tón, kterým je vybaven zejména přátelský vztah mezi třídním kolektivem i jednotlivci (Novotný, Gabrielová), nabývá na intenzitě v samotném závěru, v němž zaznívá jakýsi manifest mládí a svobodné euforie, hrdě odolávající aktuálním politickým událostem. Původně neškodná studentská legrace se tak rázem stává vpravdě národním dílem, které spadá do poslední vrcholné prvorepublikové dekády. Jeho hodnoty, zdá se, přetrvávají i navzdory sedmdesátileté časové propasti a zcela určitě svědčí o vzácné umělecké i osobní sounáležitosti Martina Friče a Jaroslava Žáka. (03.10.2008)