Návrat domů

Pěkný poválečný film. V některých svých hrotech - jako například, když Karel Hoger není schopen oznámit staré mamince, že její syn padl, přesto že právě proto k ní přišel - bezmála dokonalý. Jinde zase - zejména v okamžicích, v nichž je vizionářsky prohlašováno, jaký skvělý socialismus nás teď čeká - svádí k nižšímu hodnocení, než si asi zaslouží. (25.07.2009)

,,Co bylo, je zaplaťpánbůh za námi a teď se budeme těšit na to, co přijde... Ne tak celkem. Radostné chvíle ze šťastného konce 2.světové války postupně střídají smutná poznání reality. Osvobozením skončila jedna kapitola dějin, ale důsledky dřívějších událostí pokračují dál, když válečného hrdinu s hodností nadporučíka čeká povinnost odjezdu do pohraničních Sudet ve věci odsunu pozůstalých nacistů z republiky... V krátkém, ale pozoruhodném období čs.kinematografie 1945-48 vznikla mezi řadou zajímavých filmů s náměty ze současnosti i tahle spoločenská reflexe o dojmech a důsledcích z nedávno ukončené války i poválečných poměrech v pražském prostředí. ,,Člověk se vlastně bojí smrti jenom když není docela blízko ní, pak už se na ní jenom dívá... a někdy byla tma. Člověk pak vlastně ani nezabíjel, člověk jenom střílel." Film sledující osud a zážitky nadporučíka, jeho kolegyně četařky a dalších dávných známých nemá sice jako celek jednu stálou zápletku, ale obsahuje řadu silných momentů. Nejdřív, kdy se nadporučík Mareš odhodlává říct mámě svého padlého kamaráda o smrti jejího syna, podruhé když navštíví opuštěného profesora, který skoro celou válku nevyšel ze strachu z bytu a potřetí, když se po řadě jiných zpráv dozvídá i o smrti svojí maminky a loučí se se svým bývalým bytem, který byl za války rozprodán a znovu prodán někomu jinému. Filmu dominuje kvalitní scénář a vynikající herecké výkony, vedle tradičně skvělého Karla Högera v hlavní roli bych zmínil Františka Smolíka (profesor Blažej) a Terezu Brzkovou. 95% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) (31.12.2017)

Další smutný důkaz, jakou cestou se mohl ubírat náš film, nebýt únorového převratu (i když tento film vznikl již po něm). Řemeslně až uchvacující dílo, které výborně vystihuje nadšenou a hektickou atmosféru osvobozeného města, do kterého je v zajímavém kontrastu vložena temnější linie nadporučíka, který postupně přichází o všechno co měl. Film je naprosto zbaven naivity a patosu a ideologická stránka je silně potlačena, dá se říct, že některé její prvky nejsou vůbec záměrné, ale věrně charakterizují dobu krátce po osvobození. Je zde několik působivých scén, jako návštěva u matky zemřelého vojáka, až expresivní scéna ze skladu šatů i věty učitele ze sklepního bytu plné naděje. Výkony herců jsou zde navíc vzácně vyrovnané a to i v ženských figurách, ktěré zde působí živě a vůbec ne křečovitě (příjemně na mě zapůsobilo ztvárnění Marešovi bývalé partnerky). (09.05.2009)

Vynikající téma i skvělé obsazení, to je bez debat. Nemůžu se však zbavit dojmu, že některé situace byly nevěrohodné, působily jaksi nejistě a kostrbatě. Je to škoda, takové události z Prahy z konce druhé světové války v našem filmu moc místa nemají a myslím, že formát jakým byl Martin Frič, mohl snímek zpracovat lépe. Každopádně stojí za podívání i kvůli Běle Jurdové, která za mlada oplývala zvláštní aurou. (17.03.2023)

Tak tady jsem byl s hodnocením opravdu na vážkách... Námět filmu byl skvělý. Mladý poddůstojník zahraniční armády se v květnu 1945 vrací s jednotkou do Prahy, odkud pochází. Celých těch dlouhých šest let se těšil na ten okamžik až zase doma otevře dveře a uvidí v kuchyni mámu se setrou a setká se se svojí snoubenkou. Ta myšlenka jej držela celou tu dobu strádání, bojů i v lazaretu po vážném zranění nad vodou. Teď je konec války a vše vysněné je přímo před ním. Jenže co to? Snoubenka nevydržela čekaní a když konečně zastihne někoho doma, zjistí, že jsou to cizí lidé... Ti mu mimoděk vypoví, že při bombardování přišli o vša a tak jim byl přidělen tento volný byt. Prý po nějakých popravených, protože jejich příbuzný šel bojovat za hranice.... Mareš navštíví ještě matku svého spolubojovníka, jemuž slíbil, že vyřídí mámě sbohem a předá jí jeho věci... Na to však prostě nemá sílu... Film měl velmi mnoho silných momentů a kdyby vše zůstalo jen v té osobní rovině kdy vysněné se tvrdě střetávalo s válečnou krutou realitou, bylo by to na 5 hvězd. Bohužel rok 1948 už snímek lehce zbarvil do ruda, což může divák vidět na všudypřítomných rudoarmějcích, Sovětech tábořícíh ve Stromovce i ve scéně s profesorem. Smolík nejprve krásně hovoří o glóbusu, který vzteky robil, protože první válečná léta se šeď rozprostírala dál a dál přes celou Evropu na východ a on už se na to nemohl dívat.. Pak ale okřeje, když začne vyprávět o porážce Stalingradu a následně o budování nového Československa... O Spojencích a bojích na západě nic... Přitom paradoxně v posledním záběru, kdy se kolona vozidel šine dle rozkazu do Sudet, jsou všechna auta od jeepů po náklaďáky americká :-). Píseň Poljushko Pole mám rád, ale tady to už byla čistá propaganda a tak jako čtvrtý hlas pískat nebudu... Högera mám rád a byl skvělý, ale mnohem radši než tento film mám snímek Májové hvězdy (1959), který se také odehrává v Praze v květnu 1945. Tři prázdné patrony pro klučíka na dvorku. * * * (17.06.2014)