Hvězda zvaná Pelyněk

Původně jsem nevěděl, že je dílo natočené podle skutečné historické události, tento fakt ovšem film mnohdy zachraňuje. Ale pěkně popořádku. Film staví především na výborných hercích. A oblíbit si hlavní hrdiny je naprostým základem k tomu, aby si člověk užil tento snímek. A mně se to podařilo prakticky hned a v podstatě u všech „kladných“ postav. Nejvíce se mi zamlouval humanista Vodička a bylo mi srdečně jedno, jak moc naivně chvílemi vypadal. Další podstatným rysem je „brnkání“ na vlasteneckou a zároveň antirakouskou notu. Rád bych dodal ještě pacifistickou, ale tohle tvrzení hlavně Nohova „parta“ úspěšně nabourává. A s tím souvisí určitá (ne) tendenčnost. Časté odkazy na události v Rusku a dělníky v Čechách mohou leckoho nepříjemně dráždit, na druhou stranu v tomhle filmu mají své jisté „oprávnění“ a já s nimi neměl větší problém (na rozdíl třeba od brutálně umělé slepice). Směrem ke konci film naopak nabírá na obrátkách a pominu-li „odmítnutí kněze“, dojede v té nejlepší formě. Celkově to vidím na slušné 4*. (29.03.2017)

Filmu nejvíce přidává, že je podle skutečné události. Podobných střípků z obou světových válek bylo zfilmováno nespočetně. Příběh českých povstalců rozhodně není profláklý a proto dějem upoutá. Netajím se tím, že válečná drama nepatří k mým oblíbeným a ani Hvězda zvaná Pelyněk mě nepřesvědčil o opaku. Je to dobrý a povedený film a tady pro mě končí. (31.10.2012)

Velkolepý film s hvězdným hereckým obsazením. Strhující popravčí finále, při němž běhá mráz po zádech i dnes. A úplný závěr, kdy za zvuku kapely vojáci napochodují do připravených dobytčáků, které je odváží na italskou frontu, zatímco hejtman a další šarže jim s úsměvem salutují, vystihuje absolutní bezmocnost obyčejného člověka v soukolí dějin téměř démonicky. Kruh se uzavřel... (05.01.2010)

Velmi dobrý film plný skvělých herců. Jen postava Jiřiny Bohdalové mi po celou dobu připadala tak nějak navíc stejně jako ta spousta Hašlerových písní... Rudolf Deyl. ml. hrál opět uvědomělého člověka z lidu, který by si nejraději vzal příklad z Ruska, udělal revoluci podle jejich modelu a dal zbraně i dělníkům... No co. Více než ta jeho pro mě byly stejně zajímavější postavy Radoslava Brzobohatého, Martina Růžka, Jiřího Sováka, Josefa Větrovce a Bohumila Švarce. Závěrečná půlhodina neměla nejmenší chybu a právě za ni k původně zamýšleným třem hvězdám přidávám i tu čtvrtou. (16.10.2013)

Pozdní Fričův snímek z konce první světové války mě pokaždé překvapí svou uměřeností a koncentrací, přes něž se režisérovi podařilo vykreslit charaktery všech postav tak bohatě, jako by každý ze zúčastněných byl tím ústředním hrdinou, o jehož život se hraje především. Každý, přesně zasazený do setmělého panoptika konce války, která do poslední chvíle nepřestává stravovat lidské životy, s sebou do zkázonosného víru stahuje celou svou životní zkušenost, všechna svá pouta, všechny sny a veškeré své lpění na – dávno ztracené – svobodě, jejímiž zlomky ozařuje tmu, která se před ním rozprostírá. Přes heroismus některých osobních povstání, která v celém praporu rozdmýchají vzpouru, plane skutečná vůle k životu jen z Tonky: v této jen zdánlivě jednoduché kabaretní zpěvačce se střádá jiná válečná bolest, než jakou znají (ostatní) vojáci, a proto také utíká ze „své“ fronty – a proto se také nakonec vzbouří proti nespravedlnosti s takovou samozřejmostí a bezelstností, až to vyráží dech. Její revolta, zmarněná jako ta předešlá, ale jí tragičtější, promlouvá adresně ke každému divákovi a vtahuje každého do boje, nechávajíc jej poznat, že ani on nežije v míru, ale jen v příměří. (19.08.2023)