Maniak

Maniak podle mě odpovídá na jednu z těch velkých otázek kinematografie, co vlastně vyvolává ve filmech divácké emoce. Co přesně je spouští? Vzhledem k tomu, že filmy jsou v podstatě stroje na emoce, jelikož film je prodejem emocí a lístek do kina jejich koupí, je to dost zásadní otázka, na kterou se tvůrci i producenti často upínají. Odpověď zní, že emoce vyvolávají ve filmech hlavně lidské tváře a hudba. Všechno ostatní jsou jen podpůrný prostředky. Když si vezmete libovolný film a odstraníte z něj lidské tváře a hudbu, stane se takový film fakticky nepoužitelným. Platí to i pro jednotlivé scény, takže třeba automobilová honička bez hudby a prostřihů na obličeje závodníků přestane okamžitě fungovat. Maniak s tímhle faktem po celou stopáž dost výrazně pracuje, a to je na něm popravdě asi tak stokrát zajímavější než to, že to je remake, hraje tu Frodo, je to dělaný přes POV a producentem je francouzská značka Alexandre Aja. Celý ten film stojí v zásadě na tom, že tu je nějaký nehostinný studený město, z něhož vyrůstají jen tu a tam emoce v podobě tváří a hudby. Co se tváří týče, tak to není o hlavním hrdinovi, jehož letmý odhalení v několika málo případech představuje takový menší výbuch emocí, ale obecně prostě o tom, že tváře zprostředkovávají lidské reakce. Nelze tu nevzpomenout na Dreyerovu poznámku, že lidský obličej je krajina, která nás nikdy neomrzí. Vedle tváří se o emoce ve filmu retro synťáková hudba z osmdesátek připomínající práci Cliffa Martineze. Není žádným tajemstvím, že hudba působí na naše city a dovede nám změnit náladu a že obrazy samotné by bez hudby nikdy nefungovaly. Bez nápovědy v podobě hudby divák v zásadě neví, jak s tou kterou scénou naložit. Všechno ostatní v Maniakovi mimo tváří a hudby je ale dost krušný a nelítostný a moc emocí nevzbuzuje. Zejména se to dá říct o samotném městě, kde se příběh odehrává, který v sobě má něco z filmů Drive nebo Stud, tzn. takový ty supermoderní, současně ale poněkud umělý a prázdný megapole jako New York nebo Los Angeles, v tomhle případě ještě ke všemu snímaný digitální kamerou Red Epic, která celý ten neonově-kovový fetiš ještě o něco odžitovní. Město je v tomhle filmu evidentně zápornou postavou, což ale není zas tak překvapivý, jelikož představuje duši hlavní postavy, což je patrný i z odkazu na Kabinet doktora Caligariho, kde máme totéž, poněvadž zde expresionistický zevnějšek rovněž odpovídá nemocné duši hlavního hrdiny. Se světem hlavní postavy Maniaka je prostě něco zásadního v nepořádku. Respektive s obrazy, které ho obklopují, je něco v nepořádku. Maniak tudíž říká něco v tom smyslu, že obrazy sami jsou beze smyslu, tudíž do nich musejí filmaři napouštět emoce přes lidské tváře a přes hudbu. Není to tedy tak, jak se občas říká, že obrazy jsou vyprázdněné nebo povrchní. Situace je mnohem radikálnější – obrazy být naplněny ani nemohou. Obrazy sami jsou k nám zcela netečný a lhostejný, tudíž se neobejdou bez lidských tváří a bez hudby. Proto vždycky když nám třeba někdo podsouvá hezké obrázky přírody, měli bychom mít na paměti, že příroda je ve skutečnosti kruté divadlo, v němž všechna svítání, západy slunce a další „scénické triky“ tvoří jen pozadí pro permanentní vraždění na zemi, pod zemí, ve vzduchu i v moři. Maniak svým vizuálem zaměřeným na dokonalý, ale temný město ukazuje v podstatě totéž. Jediný emoce tu obstarávají lidské tváře a hudba. Zbytek je deprese. Je zároveň docela kuriózní, že na rozdíl od většiny hororů, které s opravdovým hororem a hrůzou nemají nic společného a jsou spíše zábavné, je tento skutečně nepříjemný, protože dosti zřetelně ukazuje, že být vrahem není zrovna dvakrát zábavné. A přesto má přísnější ratingy než většina zábavných hororů, které nijak odstrašující nejsou, natož aby filozofovaly o lhostejných a netečných obrazech. (08.06.2013) (menej) (viac)