Capek's Tales
Réžia:
Martin FričKamera:
Jan RothHudba:
František ŠkvorHrajú:
Jaroslav Marvan, Vladimír Hlavatý, Jaroslav Průcha, Vladimír Řepa, Gustav Hilmar, Felix le Breux, Ladislav Kulhánek, Lída Chválová, Jiřina Stránská (viac)Obsahy(1)
V roku 1947 siahli filmári prvýkrát po Čapkovych Povídkách z jedné a druhé kapsy. Režisér Martin Frič si v spolupráci so scenáristami vybral päť poviedok: Propuštěný, Případ s dítětem, Balada o Juraji Čupovi, Ukradený spis a Poslední soud. Prvá je o podmienečne prepustenom trestancovi, v druhej policajný komisár hľadá páchateľa uneseného dieťaťa a spoznáva, aké ťažké je medzi navlas si podobnými nemluvňatami vybrať to pravé. Tretia je sugestívnym rozprávaním o náboženskom fanatikovi, ktorý na boží príkaz zabil a ide sa v snehovej fujavici udať na četnickú stanicu. V štvrtej pátra inšpektor Pištora po bytovom zlodejovi, ktorý omylom ukradol tajné spisy generálneho štábu, a v poslednej poviedke sa dozvieme, že aj keď je na niektorých hriešnikov pozemská spravodlivosť krátka, trestu aj tak neuniknú. Trvalou hodnotou filmu sú herecké výkony hlavných protagonistov - Jaroslava Marvana, Jaroslava Průchy, Františka Filipovského, Theodora Pištěka, Františka Kováříka a Františka Smolíka. (STV)
(viac)Recenzie (89)
Volný sled několika příběhů, z nichž některé jsou nezapomenutelné. Mám na mysli především Baladu o Juraju Čupovi, kde František Kovářík hraje zbožného muže, který spáchá zločin a vyšetřuje ho strážmistr Pal´o Bielik ve strhujícím hereckém podání. Už kvůli této povídce stojí film rozhodně za vidění. ()
Čapkovy Povídky z roku 1947 aneb Mistr režíruje Mistry při hraní příběhů od Mistra. Nač se zdržovat, skočíme do toho rovnýma nohama - kdo někdy četl Baladu O Juraji Čupovi, a viděl toto její filmové ztvárnění, už nikdy si ji nepředstaví jinak. A o případu vraha Kuglera a jeho soudu před tváří Boží snad nemá smysl cokoliv říkat. Liché povídky jsou osudové, ty sudé naopak odlehčující. Každopádně jde o vynikající mix, ale mrzí mne, že nedošlo třeba na mysteriózní lahůdku se stopami ve sněhu - pan Pištěk by na ni byl dokonalý. I tak ale zřejmě už jednou provždy 90%. ()
Kromě hereckých výkonů nabízí tento snímek také hlubokou sondu do myšlení a niter lidí. Povídka Propuštěný a zvláště pak pátrání po zmizelém kojenci je naprosto unikátní... ()
Fricovi se podarilo zdarile poskladat nekolik vytecnych Capkovych povidek do podoby celovecerniho filmu. ()
Jeden z nejlepších povídkových filmů vůbec, i když mi připadá že je dnes tak trochu nedoceněný, snad nejčapkovitější a zároveň i nejlepší zfilmovaný Čapek. 5 veru poutavě lidských příběhů, sugestivní herecké výkony, velice zdařila atmosféra (třeba ve třetí povídce sněhová vichřice a hudba jak z nějakého historického biblického filmu). Povídka první "Propuštěný" (dovededete si představit být v takové to situaci tenkrát?) v hlavní roli s Jaroslavem Průchou členem ND se mi líbila nejvíce, nejzdařilejší a umělecky nejhodnotnější je pak zcela jistě Baladu o Juraju Čupovi. ddt: Poslední role Antonie Nedošínské (62. let). 5.mini filmů v hodině a půl, unikátní a mistrovské stejně jako výkony Marvana, Smolíka nebo Bielika. ()
Filmy na motivy Karla Čapka jsou vždy zajímavou vzpruhou. Film O věcech nadpřirozených mi však přišel lepší. Nehrál si na žádnou provázanost a předvedl tři samostatné povídky. Martin Frič dal příběhu rámec, vlak, ve kterém sedí osoby a vyprávějí si příběhy. Žádný nemohu vyzdvizhnout, ale pomlčet o herectví Jaroslava Marvana či Františka Smolíka by byl hřích. ()
Jedno vlakové kupé. Touto pomůckou dokázal Frič výborně zakomponovat do jednoho filmu vybrané povídky z Čapkových "Kapes". Všechny se nějak točí kolem lidského nitra a svědomí. Střídají se humorné i závažné příběhy, jak to v životě chodí. Poslední povídka s nebeským soudem je úchvatná. "A proč vlastně vy, proč ty bože nesoudíš? - Inu, protože všechno vím." ()
Vedle Vávrova Krakatitu patrně nejlepší filmová adaptace literárního odkazu Karla Čapka, která se ve díky zkušenému Martinu Fričovi stala nadčasovou výpovědí o lidském svědomí, odpovědnosti a vině. Má to takovou tu prvorepublikovou patinu a přitom umělecky hodnotný obsah, nevyznívá to lacině a rychlokvašeně jako převážná většina českých filmů vzniklých před znárodněním kinematografie. I v malých rolích se objevují velcí herci své doby. Komické i tragické příběhy, ze kterých je poznat Čapkův rukopis. 80 % celkového dojmu s ohledem na dobu vzniku. ()
Balada o Juraji Čupovi je mojí noční můrou. ()
Všechna čest především po stránce převedení Čapkových povídek na celuloid. Martin Frič snad nemohl lépe vykreslit jejich atmosféru a ducha. První dvě povídky jsou typicky Čapkovské a jejich vzájemné prolnutí jsem uvítal. Příjemný Jaroslav Marvan. Povídka o Juraji Čupovi je dobrodružně - kriminální, dostala nejvíce prostoru a zároveň se mi i nejvíc líbila. Hlavně chlastací scéna s výtečným Paľem Bielikem nemá chybu. "Čapkovy povídky" působí jako celek uceleně a jsou po všech stránkách silně nadprůměrným dílem. A nebýt závěrečných dvou slabších povídek (i když pasáž s kuličkou má hodně do sebe), mohly být i dílem geniálním. 80%. ()
Moooc příjemný filmík, u kterého vůbec nevadí, že jednotlivé povídky jsou k sobě trochu neobratně připojeny a nemají ani kdovíjak stmelující výpovědní hodnotu. Je to totiž nonstop skvělá a chytrá zábava, která se dokáže plně opřít o knižní předlohu, popřípadě o vynikající herce ve všech rolích (kromě tradičně skvělých Marvana či Smolíka hlavně Palo Bielik, jehož opilecká etuda hraničí buď s hereckou nebo alkoholickou genialitou). A navíc ze všech povídek (snad kromě vyloženě komediálního hledání dítěte) čpí to Čapkovo pohrdání hrabivou společností a vrchností, mezi nimiž to má poctivý člověk hodně těžké. Dost možná nejhezčí film Martina Friče, jehož vynalézavé režii tentokrát nelze nic moc vytýkat... ()
Na Čapkoivě podkladu velice povedeně vystavěné dramatické povídky. Herecky, režijně, po všech stránkách s pokorou k předloze, zkrátka radost koukat. ()
Domnívám se, že Čapek i Škvorecký se měli držet svého kopyta a nesnažit se o kriminálky. Jak mám oba ráda, tak tuhle jejich část tvorby fakt ráda nemám. Fričovi se přesto opět podařilo z nepříliš povedeného námětu stvořit minimálně koukatelný film, který se bohužel povětšinou odehrává v interiéru, takže nemohlo přijít na řadu Fričovo kouzelnictví v exteriérech. ()
Výborný nápad nakrútiť Čapkovy povídky ako celovečerný film. Samozrejme, že každý bude mať tú svoju obľúbenú poviedku, ktorú si bude pri pive obhajovať, dôležité je však, že každá je iná, sú bezproblémovo prepojené Marvanovým vyšetrovateľom a vypointované. Kedysi som čítal povídku z jedné kapsy, kde sa dvaja ľudia čudovali nad zmiznutou tajomnou stopou v snehu. Bola niekedy sfilmovaná? Kľudne píšte, ak viete... ()
Tak úplně nejvíce se mi líbil závěrečný soud, kam byl jako svědek předvolán samotný Bůh. Ten měl opravdu něco do sebe, co se týče myšlenek. Karel Čapek si právem zaslouží být označován za nejlepšího českého spisovatele. Klidně bych se pod to podepsal, ale tohle zpracování jeho krimi povídek mě tedy úplně neokouzlilo. Snad kromě toho výše zmíněného závěru. Jednotlivé povídky jsou poměrně o ničem a já stále raději zůstanu u jeho románů a dramat. Za zhlédnutí tento počin jistě stojí, pokud máte nějaký vztah vůči Karlu Čapkovi, či je vám blízký rukopis Martina Friče. Já osobně zhlédnutí nelituji, ale více než 2 hvězdy nedám. Převládala nuda, bohužel. ()
Karel Čapek je môj najobľúbenejší český spisovateľ, Martin Frič je asi nejpovolanejším filmovým režisérom medzivojnového obdobia a na stvárnenie výberu piatich poviedok si vybral naozaj tých najlepších hercov, ktorí v danej dobe boli k dispozícii (okrem Lídy Chválovej, pochopiteľne). Zdalo by sa, že s takými vstupnými podmienkami nemôže vzniknúť iný, než vynikajúci film. Hodnotenia tomu i nasvedčujú. Ja si napriek tomu myslím, že Čapkove poviedky síce sú sfilmovateľné, ale mali by radšej ostať iba v tlačenej forme. Film im podľa mňa nedodá žiadnu pridanú hodnotu. Preto som si so záujmom pozrel tento film, potešili ma známi herci v mladšom vydaní, ale viac ako tri hviezdičky nemôžem dať. ()
Psal se rok 1947, znárodněný československý film hledal svou novou tvář a filmoví tvůrci spolu s ním nová témata. Martin Frič si tehdy vzpomněl na rozsáhlý literární odkaz Karla Čapka, z jehož tvorby si zvolil Povídky z jedné a z druhé kapsy. Čtyři různé příběhy jsou pak originálně semknuty v jednotný celek, vytvořený rámcovou postavou inspektora Bartoška, procházejícího celým filmem. Tím u nás vznikl první povídkový film s celovečerní stopáží a založil tak tuto tradici, která byla v pozdějších letech hojně využívána. Méně známým a pro celý projekt důležitým faktem zůstává spolupráce bývalého středoškolského profesora Jaroslava Žáka na výsledné podobě jednotlivých povídek. Vyrovnaný výběr veselých a vážných historek nabízí divákům širší dějové spektrum. Fričovi se podařilo sjednotit jednotlivé povídky v ucelený rámec a divák tak plynule navazuje na předešlé motivy. Ozdobou filmu jsou skutečně vynikající herecké výkony všech zúčastněných. Vedle Marvana, Filipovského, Pištěka, Smolíka nebo Šmerala vysoce ční Pal'o Bielik a Jaroslav Průcha, kdy oba herci předvádějí vrcholné výkony své kariéry. Osobně mám nejraději povídku s názvem Balada o Juraji Čupovi, která je strhujícím příběhem o vině a trestu. Sekvence, v níž vrah hraný Františkem Kováříkem putuje sněhovou vánicí několik kilometrů sám se odevzdat četníkům náleží v dějinách hraného filmu k nejpůsobivějším. Bohužel se stále jedná o neprávem přehlížený a plně nedoceněný film, jehož kvality jsou však nesporné a trvalé. ()
Zvláštní - porovnat načtené povídky s těmi zfilmovanými. ()
Opravdu moc hezky vybroušená perlička z obecně velmi vířivé studánky československého filmu doby těsně poválečné, tentokrát ve formátu povídkovém – a musím říct, že tyhle návraty zpátky k domácím kořenům mě stále dokážou radostně potěšit. Zde mj. co povídka, to jeden osobitý a jedinečný herecký výkon... nejdřív napůl zoufalý, napůl pomatený tragický navrátilec z vězení proti své vůli Jaroslav Průcha s opakovanou vnitřní hláškou „Teď jdu domů“, ve druhé Jaroslav Marvan coby neodolatelný komisař s kouzelnou člověčinou, třetí vyprávění ve velkém zpestří za doprovodu hudby rozjetý Paľo Bielik se šavlí, v povídce o ukradeném spisu vedle robustního úředníka Theodora Pištěka exceluje také roztomile zubatý inspektor František Filipvovský a poslední povídka, v níž Frič kombinuje hravě fantaskní soudní proces s temnými retrospektivami v až noirovém stylu (aneb i na malé dozvuky režisérova 13. revíru dojde) je výborným sólem pro Vladimíra Šmerala v několika polohách a životních okamžicích postavy sériového vraha. **** Karel Čapek tyhle krimi příběhy se svými typickými úvahami nad spravedlností různého charakteru uměl v rámci krátkého prostoru skvěle napsat i vypointovat a Martin Frič zde více z nich v poměrně funkčním propojení (první dvě povídky se časově prolínají, jiné zas plynou coby vyprávění během dlouhé cesty několika policistů vlakem a pod.) převedl s citem na plátno, kde nechybí jednou humor s ironií, jindy kus prožitku z dramatu a vše zanechává dojem zdařilého celku, spějícího mj. od trampot s malým dítětem až po ten pomyslný posmrtný soud boží... [85%] ()
"To je neuvěřitelné, jak je ta policie neschopná !!" ;) ()