Želanie

Jako mám v Evropě rád téměř všechny filmy pana Nolana, tak na poli Japonských dramat u mě jasně vévodí Kore-eda. Zbožňuji jebo filmovou tvorbu, kdy většinou sledujeme čistě všední životy obyčejných lidí s dokonale a nenásilně přenesenými city na diváka. V tomto je pro mě absolutní jednička. Navíc své herce dokáže natolik vycepovat, že vše působí opravdově, nikoliv uměle. (19.07.2017)

Japonsko. Ostrov Kjúšú. Mestá. • Na juhu leží mesto Kagošima, mimochodom prezývané, ako「japonská Neapol」, nakoľko sa v tomto teplom podnebí, zrovna nachádza i aktívna sopka Sakuradžima, kde zároveň vari (po)býva i jeden z ústredných protagonistov, stelesňujúci jedného z bratskej dvojice, a to v podaní staršieho Koičiho, ktorý je vo veku asi 12 rokov. Tu ostal bývať so svojou matkou, ďalej, starkým & starkou. • A zase na opačnom konci tohto tretieho najväčšieho japonského ostrova, čiže na jeho severnom cípe, leží práve i najväčšie mesto na ostrove Kjúšú s názvom Fukuoka, kde zas pre zmenu tu ostal trčať ten mladší z bratov, t.j. Ryunosuke, ktorý sa zatiaľ trápi so svojim otcom, muzikantom. • Ako ste si už stihli určite správne všimnúť, ich rodičia sa medzitým rozviedli, a tak každý z nich napokon išiel svojou cestou, vrátane týchto súrodencov, ktorých táto nemilá『udalosť』, nadobro od seba rozdelila, za čo sa tiež môžu poďakovať najmä svojim rodičom, a tak ostali aspoňže v dennodennom, telefonickom kontakte, no vskutku by sa rovnako patrilo i niečo nemenej zaujímavé podniknúť, aby sa mohli po nejakom čase znovu stretnúť, či povedzme dokonca i primäť svojich rozhádaných rodičov, aby sa nakoniec k sebe predsa vrátili...? • Na úvod by som začal samotnou autenticitou, ktorá sa teda týkala predovšetkým samotných aktérov v podaní Koičiho & Ryunosukeho. Áno, totižto sú takí extrémne realistickí, že sú i v skutočnosti bratmi, presne tak, Kóki a Óširó Maedovci, sa svojich úloh, zhostili naprosto majstrovským spôsobom, že im to nemáte ani najmenší dôvod neuveriť, keďže sa tentoraz fikcia spojila s realitou, a to konkrétne s takým nevídaným umom, že sa režisérovi Hirokazovi Kore'edovi, opäť podarilo trafiť『klinček po hlavičke』, a to hneď na prvý šup! • Z filmu mám vynikajúce pocity, pretože som sa popri tomuto prostrediu a sympatickým, detským postavám, opätovne cítil, nadštandardne perfektne.  (23.04.2023)

Koreeda je frajer. Jeho téma je infantilní (idealistický, naivní) vzdor proti nějak narušenému (rozbitému, nefunkčnímu) modelu klasické rodiny. Dokáže na svět koukat perspektivou dítěte plného snů, představ a nadějí, ale nenechává se příliš unášet a nohama zůstává ukotven vždy pevně v realitě. Já jako divák samozřejmě vím, že přání jakkoliv čistě vyřčené se prostě nesplní jen proto, že se poprvé minou dva rychlovlaky, ale stejně jsem v tom okamžiku na obrazovku koukal se zatajeným dechem. (09.04.2023)

Koreeda dokáže svůj vhled formovaný tvorbou dokumentů plně zužitkovat i v hraných filmech, což se představuje především u záběrů filmovaných lokací. Pocit, že divák prožívá děj spolu s protagonisty je zde značný. V Kiseki však Koreeda zvolil děj velmi komorní (oproti předcházejícím Dare mo shiranai a Kûki ningyô), a zápletka se vlastně jen očí okolo pověry se splněním snů, které se naplní v moment, kdy projedou vlaky v jiných směrech vedle sebe. Ani zde však nechybí sociální problematika točící se okolo vztahů a vazeb v rodině - ne však plně rozvinutá. Šlo by napsat, že jde o nejméně zajímavý film Hirokazu Koreedy - i to ale znamená, že jde o silně nadprůměrný film prostý chyb. (04.09.2014)

Jeden z filmů, na kterých, dá se říct, se mi líbí skoro všechno. Scénář, způsob natočení, obsazení. Film civilností spíš připomíná dokument, což mi vyhovuje, ale naštěstí má i přesnou, rozmyšlenou a netřaslavou kameru, není to točené z všemožně nemožných úhlů, takže se na to dobře kouká. Mě to třeba nechybí, ale docela dlouho trvá, než dojde k akci, a ještě je to akce jemná, odpovídající desetiletým dětem. Závěr dá odpověď na otázku, jaké druhy přání se plní. (05.04.2021)