Želanie

Japonsko. Ostrov Kjúšú. Mestá. • Na juhu leží mesto Kagošima, mimochodom prezývané, ako「japonská Neapol」, nakoľko sa v tomto teplom podnebí, zrovna nachádza i aktívna sopka Sakuradžima, kde zároveň vari (po)býva i jeden z ústredných protagonistov, stelesňujúci jedného z bratskej dvojice, a to v podaní staršieho Koičiho, ktorý je vo veku asi 12 rokov. Tu ostal bývať so svojou matkou, ďalej, starkým & starkou. • A zase na opačnom konci tohto tretieho najväčšieho japonského ostrova, čiže na jeho severnom cípe, leží práve i najväčšie mesto na ostrove Kjúšú s názvom Fukuoka, kde zas pre zmenu tu ostal trčať ten mladší z bratov, t.j. Ryunosuke, ktorý sa zatiaľ trápi so svojim otcom, muzikantom. • Ako ste si už stihli určite správne všimnúť, ich rodičia sa medzitým rozviedli, a tak každý z nich napokon išiel svojou cestou, vrátane týchto súrodencov, ktorých táto nemilá『udalosť』, nadobro od seba rozdelila, za čo sa tiež môžu poďakovať najmä svojim rodičom, a tak ostali aspoňže v dennodennom, telefonickom kontakte, no vskutku by sa rovnako patrilo i niečo nemenej zaujímavé podniknúť, aby sa mohli po nejakom čase znovu stretnúť, či povedzme dokonca i primäť svojich rozhádaných rodičov, aby sa nakoniec k sebe predsa vrátili...? • Na úvod by som začal samotnou autenticitou, ktorá sa teda týkala predovšetkým samotných aktérov v podaní Koičiho & Ryunosukeho. Áno, totižto sú takí extrémne realistickí, že sú i v skutočnosti bratmi, presne tak, Kóki a Óširó Maedovci, sa svojich úloh, zhostili naprosto majstrovským spôsobom, že im to nemáte ani najmenší dôvod neuveriť, keďže sa tentoraz fikcia spojila s realitou, a to konkrétne s takým nevídaným umom, že sa režisérovi Hirokazovi Kore'edovi, opäť podarilo trafiť『klinček po hlavičke』, a to hneď na prvý šup! • Z filmu mám vynikajúce pocity, pretože som sa popri tomuto prostrediu a sympatickým, detským postavám, opätovne cítil, nadštandardne perfektne.  (23.04.2023)

Škoda té poněkud nekonzistentní první poloviny, která spíš působí dojmem lehce nahodilých střípků osudů několika dětí a jejich rodičů (ale i přesto mě to kupodivu dokázalo bavit), protože jinak je to hodně povedené a druhá polovina se mi hodně líbila. Tentokrát se Kore'eda rozhodl pro čistě rodinný film a ačkoli je zbytek jeho filmů vážnější, dařilo se mu i tady. Ona to není žádná velká změna, jen je to celé milejší, optimističtější a svižnější (v tom smyslu, že zde je soundtrack a "živěji" pojaté scény), ale přitom to stále má zajímavě vedený příběh o dospívání s dobrým nápadem a uvěřitelnými postavami a dialogy mezi nimi a i ta Kore'edova poetika tu je stále přítomna. A líbilo se mi, že i zde se byť jen pomocí náznaků a nedořečených vět snaží dostatečně představit všechny postavy, hlavní i vedlejší - a dost si toho cením i proto, že je tu těch postav skutečně požehnaně. Tudíž se opět můžu radovat, protože i tenhle Kore'edův se mi celkem dost líbil. Navíc bylo příjemné vidět po nějaké době zase skutečně povedený film, protože tenhle týden jsem na ně moc štěstí zatím neměl... Btw ten soundtrack je skutečně skvělý. 4* (15.01.2022)

Po piatom Koreedovom filme uz mam celkom slusnu predstavu, co od neho ocakavat. Civilny pristup s pomalym tempom rozoberajuci nejaku vaznu temu, ktora sa ale odkrýva velmi pozvolne. Dôlezite je, ci je tema silna sama o seba natolko, aby ma zaujala, lebo ak nie, tak vdaka reziserovmu pristupu môze film dost nudit. Tentokrat ma obsah trochu zmiatol a cakal som skôr taky klasicky detsky film v ktorom sledujeme prihody malych deti a na konci to bude mat nejaky ten dramatickejsi presah. Ale prilis roztomilo detsky to nepôsobi. Cela prva hodina, v ktorej sa mame zoznamit s rodinnym zazemim deti, sa strasne vlecie a nic zaujimave sa v nej nestane. Potom sa deti konecne vydaju na cestu s urcitym cielom a bohuzial pre mna sa zabavnost filmu nezvysila. Asi to bude tym, ze ma prilis nezaujali postavy a tym padom aj ten dramaticky presah vo mne nevyvolal ziadne emocie a behom celeho filmu som sa nudil. Skoda. Nabuduce si snad Koreeda vynerie nejaku zaujimavejsiu temu. 5/10. (31.01.2017)

Koreeda dokáže svůj vhled formovaný tvorbou dokumentů plně zužitkovat i v hraných filmech, což se představuje především u záběrů filmovaných lokací. Pocit, že divák prožívá děj spolu s protagonisty je zde značný. V Kiseki však Koreeda zvolil děj velmi komorní (oproti předcházejícím Dare mo shiranai a Kûki ningyô), a zápletka se vlastně jen očí okolo pověry se splněním snů, které se naplní v moment, kdy projedou vlaky v jiných směrech vedle sebe. Ani zde však nechybí sociální problematika točící se okolo vztahů a vazeb v rodině - ne však plně rozvinutá. Šlo by napsat, že jde o nejméně zajímavý film Hirokazu Koreedy - i to ale znamená, že jde o silně nadprůměrný film prostý chyb. (04.09.2014)

Jeden z filmů, na kterých, dá se říct, se mi líbí skoro všechno. Scénář, způsob natočení, obsazení. Film civilností spíš připomíná dokument, což mi vyhovuje, ale naštěstí má i přesnou, rozmyšlenou a netřaslavou kameru, není to točené z všemožně nemožných úhlů, takže se na to dobře kouká. Mě to třeba nechybí, ale docela dlouho trvá, než dojde k akci, a ještě je to akce jemná, odpovídající desetiletým dětem. Závěr dá odpověď na otázku, jaké druhy přání se plní. (05.04.2021)