12 rokov otrokom

Bál jsem se patetického litování černochů před sto padesáti lety, udělování políčků svědomí Ameriky a slzopudného kýče plného dlouhých záběrů na vyjedené misky nebohých otroků v době kolalokové obrody, ale dostal jsem velmi záživný film, který jednostranně nefandil "těm svejm", nenudil a dokonale zobrazoval pravděpodobnou skutečnou událost... a to mám rád. Polemiku o lidských rasách nechám na jiných. Film je to pěkný. Poctivý a v neposlední řadě k zamyšlení každého nad sebou samým, zda by vůbec Solomonovu situaci zvládl byť třeba jen na dvanáct měsíců... (29.11.2014)

„Nie je nič, čo by som ti odpúšťala.“ Každá krajina na svete má to svoje a pri filmoch ako tento si to naplno uvedomíte. To, čo budú zrejme americkým študentom premietať na hodinách dejepisu, je pre Slováka ťažko pochopiteľné. Jasné, rasizmus, xenofóbiu a násilie veľmi dobre poznáme aj my, ale napriek tomu je proste 12 rokov otrokom príliš špecifickým, osobitným filmovým zážitkom. Prvých 30 minút pre mňa bolo neznesiteľných. Úprimne som sa desil toho, že ma následne čakali ešte DVE hodiny toho istého. Našťastie to nakoniec „to isté“ nebolo a aspoň trocha sa to rozhýbalo. Takisto hercom sa podarilo vytvoriť pôsobivé kreatúry, hoci sympatie rozhodne nebudia. Ústredný hrdina je taký, čo ja viem, nijaký. Ale to je ešte nič oproti zbabelému Benedictovi Cumberbatchovi, zmagorenému Paulovi Giamattimu, odpornému Fassbenderovi a zvrátenému Paulovi Danovi. Najlepšiu postavu široko ďaleko nakoniec dal Brad Pitt (producent filmu) sám sebe, ehm. Ako moju pani manželku, aj mňa strašne štvali neznesiteľne dlhé, statické zábery. Neviem, to fakt niekoho reálne a úprimne baví pozerať sa dve minúty na to, ako týpek hľadí filozoficky do diaľav? Wtf? Našťastie je tu pomerne veľa scén, ktoré majú niečo do seba (bičovanie, „Run nigga, run“). (27.03.2018)

Tak nějak v tom vidím paralely s dnešní společností a ne antirasistickou pohádku se šťastným koncem, co z toho očividně chtěli mít. McQueen mě poprvé zklamal, nejspíš právě proto, že (kvůli barvě kůže) nemohl mít potřebný nadhled a zapomněl to něčím okořenit. Těch útrpných dvanáct let je vlastně docela pohodových a Platt zakouší pravé otroctví trošku až u Fassbendera, který je roztomile výstřední a písmo Pána si vykládá podle svého. A konečně, jako jediný, opravdu trestá. Chiwetel Ejiofor (to jméno vůbec vyslovit je za trest) hraje dobře, ale upřímně nemá moc co předvádět a nominace na plešouna je trochu mimo. Vůbec se tu nepodařila vykreslit časové hledisko, není poznat jak dlouho kde byl a nebýt názvu a vnoučka mohli to být klidně roky čtyři. Mdle natočené a nebýt Fassbendera, tak nevím. Nic výjimečného, ale dívat se na to dá. P.S: Hans Zimmer občas zazáří, ale i hudba je většinou dost průměrná + ty gospelové odrhovačky jsou strašné. Řekl jsem tancovat! Dělejte! Rozjeď to, Platte! (24.01.2014)

Film, který vás donutí stydět se za to, že patříte mezi lidi, kteří se vždycky cítili rasově nadřazení.. Bohužel téma je daleko lepší, než samotné zpracování. To je samo o sobě zbytečně natahované, má podivný scénář a emoce na bodu mrazu. Hudba Hanse Zimmera zajímavě dokreslila děj, ale ani ta nebyla tak výrazná, jako v jiných jeho počinech. Z takového silného příběhu by se dalo vymačkat určitě víc, takhle mám dojem, že se do toho někdo opřel jen napůl. (16.05.2014)

Rodák z Londýna Steve McQueen se dva tři roky připravuje na další projekt. A pak udeří. Jeho minimalistický Hlad měl sílu, ale dokázal i leccos vzít, hlavně díky předlouhým scénám postrádajících gradaci, citově nevázající se Stud nám zase nabídl pohled na všudypřítomné vyprázdněné životy. 12 let v řetězech je úplně jiných. Sice oceňuji, že se zajímavý tvůrce nejvíc přiblížil „klasickému“ příběhu, paradoxně se tím ale stal děvkou továrny na sny. Natočil absolutně přímočarý kousek, který jsem zhlédnul večer před předáváním Zlatých glóbů – tam se můj názor prakticky potvrdil, protože Asociace zahraničních novinářů sáhla po té nejsnadnější cestě. Obdarovala film pouze hlavní cenou za film roku v kategorii drama. Tím, že je McQueen Angličan, má nicméně (a naštěstí) odstup. A jeho nejnovější kousek není patetický, ale poměrně objektivní. Přesto je to stále stejná ohraná písnička. Scénárista John Ridley rozhodně nenapsal silný příběh. Mnohokrát viděnému boji za svobodu chybí přidaná hodnota. To, co sledujeme, jsme už viděli jinde a lépe (v tuzemsku a vlastně i celé Evropě filmaři „veleoblíbený“ holocaust by mohl vyprávět), tady se navíc až moc spoléhá na utrápené oči Chiwetela Ejiofora. Dvanáct let uteče jako voda, vystřídá se několik plantáží, ale ani jedna z lokací víc nevtáhne, pak se na scéně objeví deus ex machina, výrazně zvedne obočí nad tím, co neuvěřitelného si právě vyslechl a našeho hrdinu spasí, dlouho dopředu očekávané finále pak diváka zdaleka nerozseká. McQueen natočil svůj nejfilmovější kousek, ale právě to mu lehce podřízlo větev. Znovu volí dlouhé záběry, jeho film postrádá výraznější hudební motiv (sorry, Hansi) a hlavně – nikdo z herců se překvapivě nedokáže výrazněji zapsat do divácké mysli. Celek si asi víc zaslouží čtyři hvězdy (ty jsem dal i dvěma předchozím režisérovým kousků), ale zatím ponechám tři.. (12.01.2014)