Bůh žehnej Americe

vyšinutý sociopat bobcat natočil svoju vysnívanú guilty pleasure, kde si naplno a bez servítok rieši svoje frustrácie a postmodernisticky poučene cituje a vyratúva, koho všetkého by zabil a koho nie. film má deravý scenár, chýba mu trochu viac humoru.. Ale popri línii amerických nezávislých filmov, je príjemné nasraté dielko (06.02.2013)

Guilty pleasure. Goldthwait nepřináší nic světoborného, ani nehledá řešení problému nebo objektivní pohled. Jen všechno zveličuje a dělá si z toho srandu. A to mu jde zatraceně dobře! Takže odpustíte filmu slabší momenty a když přistoupíte na tvůrcův záměr, tak si to neuvěřitelně užijete. (23.05.2012)

Veľmi fajn nápad len veľmi ťažkopádne prevedenie. S každým jedným aspektom filmu súhlasím. Ale okrem ústrednej dvojice bolo všetko od réžie, herectva, atmosféry, tempa a režijného rukopisu príšerné. Myslím si že som asi nevidel film, ktorý by bol takto zlý ale zároveň tak fajn. Niekoľko fajn referencií. Hrsť fungujúcich vtipov a celkom fajn kritika amerického debilizmu. Ale Bobcat je fakt nenápaditý režisér. Takže priemer. (20.10.2018)

Svým způsobem pokračování Volného pádu, ale doba se posunula a tak konzumní způsob života a společenské neduhy mají jinou podobu, než před 20ti lety. Ovšem stejně jako jsem dokázal pochopit Douglase, tak jsem sympatizoval s Frankem a Roxy. Nesčetněkrát jsem měl chuť vystřílet všechny ty Vyvolený, Petry Novotný a Babicu z obrazovky a God Bless America mi tak trošku splnilo můj sen. Pravda - něco tomu maličko chybělo, něco, co nedokážu pojmenovat, ale přesto je to v záplavě romantických komedií víc než příjemný svěží vítr. 85% (05.06.2012)

Žádné sofistikované uchopení sžíravé společenské kritiky jako v případě Volného pádu nebo Takových normálních zabijáků se nekoná, na to je God Bless America příliš povrchní, prvoplánový a vše v něm musí zaznít až příliš explicitně, aby vyšlo najevo, co tvůrci chtějí říct. Přesto se ale nemůžu ubránit pocitu, že to je vlastně strašně nezávadná a zábavná road-movie s kupou výborných scén. Tam se počítá hlavně silný úvodní monolog, který filmu nastolil laťku, jenž se mu už bohužel nepovedlo překonat. Když Frank potká Roxy, už je to přeci jen docela epizodní vybíjení slavných tvářiček, kde si logika trochu dává dovolenou (jak vystopovali všechny ty lidi, když u sebe neměli ani mobil, jak to že si nikdo jejich brutálního zabíjení nevšiml apod.) a do popředí se dostávají dialogy, jenž si explicitně vylévají "srdce" nad současnou zkaženou společností konzumentů. Brilantní závěrečné zúčtování však leccos napraví a nechává diváky v příjemném šoku nad tím, co zhlédli. Každopádně nelze Goldwaithovi upřít to, že tak hezky a výstižně shrnul denní chléb americké popkultury do jednoho celku. Internetový hit jak vyšitý. 7/10 (02.05.2012)