Les Misérables in Concert: The 25th Anniversary
Réžia:
Nick MorrisVOD (2)
Obsahy(1)
Dvacet tisíc diváků v hledišti, desítky hvězd na jevišti. Oslava 25. výročí londýnské premiéry. Výročí premiér úspěšných světových muzikálů provází většinou velký koncert. V případě Londýna se obvykle odehrává ve slavné Royal Albert Hall. U Les Miserables neboli Bídníků producent Cameron Mackintosh velmi dlouho váhal, kde koncert k 25. výročí londýnské premiéry uspořádat, a jak ho pojmout. Mnozí měli v tu dobu ještě v dobré paměti velmi povedenou akci k 10. výročí, kde se mimo jiné představili Valjeanové ze všech jazykových mutací – a že jich nebylo málo! Kromě japonštiny či norštiny tu pochopitelně zazněla také čeština. Mackintoshovi bylo jasné, že čtvrtstoletí je třeba oslavit jinak a ve větším formátu. Vznikla myšlenka zaplnit obrovitou londýnskou arénu O2. Na hlavní představení plné hvězd (koncertů proběhlo více, ale právě jen tento měl unikátní obsazení) byla hala čítající dvacet tisíc míst zcela vyprodaná. Účinkující vystupovali sice v kostýmech, ale před mikrofony, scény byly postaveny pouze v náznacích, ale o to více se pracovalo s osvětlením. Obsazení bylo vskutku fenomenální: z Broadwaye přijel afroamerický inspektor Javert – Norm Lewis, ale také Nick Jonas (ano, člen populární chlapecké skupiny Jonas Brothers), který sice již odrostl své někdejší roli Gavroche, ale zde se stal na jeden večer Mariem. Jako Eponine se představila Samantha Barks, která později stejnou roli získala i ve filmovém zpracování muzikálu. Překvapením bylo obsazení známého britského komika Matta Lucase (Malá Velká Británie) do role Thénadiéra. Lucas se ovšem projevil nejen jako znamenitý herec, ale i jako obstojný zpěvák. Kanaďan íránského původu, charismatický Ramin Karimloo, zde zpíval Enjolrase, ale v tu dobu už na divadelních prknech běžně hrál i Valjeana. Fantine si zazpívala filipínská hvězda Lea Salonga (ta nedávno navštívila i Prahu), která byla kdysi na Broadwayi skvělou Eponine. Hlavní role pak otevřela netušené možnosti opernímu tenoristovi jménem Alfie Boe, kterého do té doby znali jen skalní příznivci opery. Boe už měl za sebou úspěchy v broadwayském provedení Bohémy a zpíval hlavní role v londýnských operních domech, ale hvězdu z něj udělalo právě toto představení. Jeho provedení slavné árie Bring Him Home zvedlo ze židlí celou arénu a následující desetiminutové ovace (z nichž v záznamu pochopitelně uvidíme jen sotva minutu) mu navždy změnily život. Na závěr se pak na pódiu sešli čtyři nejvýznamnější představitelé Valjeana – kromě Boea to byli Colm Wilkinson (první londýnský Valjean, pro nějž byly některé árie psány), a dále John Owen-Jones a Simon Bowman, aby společně zazpívali Bring Him Home, a po jedinečném provedení sborové scény One Day More (v níž účinkovali téměř všichni herci a zpěváci, kteří byli na premiéře před 25 lety) následoval proslov Camerona Mackintoshe a autorů hudby a libreta. Koncert je pozoruhodný v mnoha směrech – především ale v množství pozitivní energie a čisté radosti, které daleko přesahují dokonalou profesionalitu, a které divák může vnímat doslova v každém okamžiku. (Česká televize)
(viac)Recenzie (44)
Pokud bych měla hodnotit atmosféru dvou výročních edicí, tak by to u mě vyhrála ta první z Royal Albert Hall, k 10. výročí z roku 1995. Už jen místo konání v prvním případě bylo bonusem, které kapacitně obrovská a do jisté míry neosobní O2 aréna nemůže svou atmosférou vyvážit. Přesto i edici k 25. výročí hodnotím na plný počet bodů. Důvodů je několik: od vynikajících hlavních představitelů - Alfie Boe (Jean Valjean), Norm Lewis (Javert), Lea Salonga (Fantine- ve verzi z roku 95 zpívala Eponinu), Samantha Barks (Eponina), Matt Lucas a Jenny Galloway (manželé Thénárdierovi), Katie Hall (Cosette). Kdo zde pro mne ovšem působil jako zjevení a z malé role Enjolrase udělal takřka svým herectvím, zpěvem a entuziasmem skoro hlavní, byl Ramin Karimloo. Tato nová hvězda West Endu je v současné době nejmladším představitelem právě role titulní, Jeana Valjeana. Kdo byl ovšem obsazen snad omylem, byl v roli Maria Nick Jonas. Tento chlapec neumí zpívat, neumí hrát a vypadal jako když na jeviště zabloudil. Opravdu těžký castingový omyl pro tak památný koncert. Dojemné bylo finále a s původním obsazením včetně Valjeana (Colm Wilkinson) a Maria (Michael Ball) - oba zpívali titulní role i k 10. výročí, nebo kvartet všech Valjeanů současných i minulých "Bring him home" (Wilkinson, Boe, Bowman, Owen-Jones). ()
Úchvatný zážitek a já stále nemám slov. Jen při představě, že na místě, v té obří O2 aréně, to muselo být ještě milionkrát lepší. Běhal mi z toho mráz po zádech - sice tam všichni tři hodiny všichni jen stáli u mikrofonů, ale takovým fantastickým způsobem... Naprosto dokonalé písně, ty nejúchvatnější pěvecké výkony a prvotřídní herecké obsazení naprosto všech rolí a navrch nádherná Cosetta a Eponina. A ten závěr, ve kterém se sešli tvůrci, původní obsazení, všichni anglicky mluvící Valjeanové, navrch obrovský sbor a velkolepá výprava. A je to mnohem úžasnější, velkolepější a překvapivě i více strhující než film s Jackmanem (který má u mě taky za pět a samozřejmě na tom nehodlám nic měnit). Na poslední den v roce jsem si nemohl přát nic lepšího, protože nic lepšího neexistuje. Zaslouženě nejlepší muzikál a já bych ho někdy chtěl vidět na vlastní oči. Třeba až mu bude padesát, protože není pochyb o tom, že se toho dožije, ve stejné síle, jakou má už třicet let. To se prostě musí vidět, a až to uvidíte, tak se vám podlomí kolena a budete brečet blahem, z toho jedinečného zážitku. 100%. ()
První výroční koncert se mi líbil rozhodně více, ale stále je to skvělé. Musím říct, že postava, která byla naprosto geniální (a líbila se mi rozhodně více než v minulé verzi) byl Ramon alias Enjolras! Stunning!!! Musím říct, že při závěrečné písni mi nic neudělalo větší radost než staré obsazení vyjma právě Enjolrase. Takto jsem si to doopravdy užila. ()
Muzikály neřadím mezi svoje oblíbené žánry a nevyhledávám je. Přesto se mi jich několik desítek podařilo vidět. Tento muzikál je s naprostým přehledem ten nejlepší, na který jsem za svůj krátký život narazil. Okouzlilo mě hned několik věcí a pořádně nevím kde začít. Je to ovšem úplně jedno. Na hercích byla vidět obrovská radost z hraní. Všichni zúčastnění byli úžasní a několik z nich umělo zpívat takovým způsobem, jakým to ani zdaleka nedovedou lidi, kteří se zpěvem živí. Úžasná byla atmosféra a celková práce s kamerou a světly. A snad naprosto nejlepší byla hudba, která mi v uších bude znít ještě hodně dlouho. Adatace Bídníků byla velmi pěkná. Myslím, že by se v ději neztrácel ani člověk, který s tímto veledílem neměl tu čest. Za sebe čisté čtyři body! ()
Nemožno ma považovať za toho, kto programovo odmieta muzikály. Veď až dva mám v desiatke najobľúbenejších filmov. Nemožno ma považovať za toho, ktorého nenadchol Hugov román i jeho filmové spracovanie z roku 1958. Minimálne preto som s napätím očakával muzikálovú verziu Bedárov. Žiadnu ďalšiu som nevidel. Rešpektujem viacerých komentátorov, ktorí so znalosťou problematiky diferencovali účinkujúcich, z ktorých som nepoznal ani jedného. Hudba ma zaujala, celkové poňatie muzikálu som nepochopil, pretože pri tom minimálnom vizuále to mohli pokojne vysielať v rozhlase. Ale v poriadku, nechápem síce nadšenie obecenstva i komentátorov, ale je to ich výsostné právo. Ja som rád, že existujú tri hviezdičky, ktoré neublížia ani neprechvália. ()
Reklama