Kids
Kids
Réžia:
Larry ClarkScenár:
Harmony KorineKamera:
Eric Alan EdwardsHrajú:
Leo Fitzpatrick, Justin Pierce, Chloë Sevigny, Rosario Dawson, Jon Abrahams, Harmony Korine, Avi Korine, Carisa Glucksman, Alan Wise, Hamilton HarrisObsahy(1)
52-tiletý režisér Larry Clark ve filmu Kids velmi přesvědčivě zachytil podle scénáře devatenáctiletého mladíka jeden den ze života newyorských teenagerů, jejichž čas takřka beze zbytku vyplňují drogy a sex. Mladíček Telly je posedlý získáváním nezletilých panenských milenek. Kromě jiných předností to pro něj znamená jistotu, že se nenakazí nějakou pohlavní chorobou. Právě on však nevědomky šíří AIDS...
Film je velmi sugestivní a znepokojivou moralitou, varující před drogami, násilím a promiskuitou. Clark obsadil do filmu výhradně neherce, jež dokázal přimět k mimořádně spontánnímu projevu. Dospělí se ve filmu až na několik výjimek neobjevují; svět osmnáctiletých "dětí" tu existuje jakoby v izolaci, takže dospělí tu nevystupují ani jako "nepřátelé". Clark bohužel nezachycuje sociální zázemí svých postav a jen sporadickými náznaky obohacuje jejich poněkud jednostrunnou charakterizaci. Snímek, v četných erotických scénách balancující na hranici měkké pornografie, je v domácích kinech přístupný (na rozdíl o některých zahraničních států) již od patnácti let. Právě mladé generaci je totiž Clarkovo dílo jako memento určeno.
(oficiálny text distribútora)
Videá (1)
Recenzie (268)
Čestně prohlašuji, že Kids jsou podlý film zaměřený proti lidem a těm mladým zvlášť. Nebo mi chcete tvrdit, že se američtí teenageři běžně baví šoustáním s lidma s AIDS? Není v pořádku, když podle Kids jsou úchylky na denním pořádku (přesně tak to totiž vyznívá). Nutno říct, že ** dávám daleko horším filmům. ()
A co děti? Mají si kde hrát? - Co já vím, kde si teď ti mí drobečkové hrajou? Hlavně že nezlobí. ... a že je nevidím.... a kdyby náhodou někde vyvedly občas nějakou tu klukovinu, tak ať o tom raději nevím... a vlastně... ať raději ani nejsem u toho, ať ty vylomeniny nedělají s mými končetinami ... a vlastně svůj život mám taky ještě pořád rád... ()
Díky svému silnému společenskému odkazu se Kids mohou i po letech řadit na přední místa mezi snímky, které se absolutně neohlíží na „morálnost“, neustále diváka tlačí do té nejhlubší deprese, kladou tabuizované otázky. Pravděpodobně nejvíce diskutovaným aspektem snímku je jeho přístup k násilí, k sexualitě, drogám a jeho živé vyobrazování. Jeho uchopení je platné i po letech (když se občas z doslechu dozvím, jak se dnešní šestnáctiletí, ale i třináctiletí, baví, tak mi jde mráz po zádech - doba se nenávratně mění, před několika lety si školáci pod lavicí prohlíželi pornočasopis, dnes na školách jedou drogy, v tašce místo učebnic nosí nože), z podobně laděných snímků na mě ale podstatně více zapůsobila například na první pohled průměrná (o to víc zajímavá a působivá) Třináctka režisérky Catherine Hardwicke. ()
Už po úvodním sexu a následujícím nesmyslném dialogu mi bylo jasné, že já a Kids nebudeme kamarádi. Pseudodokumentární kamera nebo nesnesitelné hlavní postavy ve mně vzbuzovaly skoro až pocit zlosti. Něco zachraňuje i závěr dávající pocit relativní ucelenosti a myšlenky, ale ta moralistická větička na závěr táhne film zase zpátky dolů. Ta snaha o myšlenku a varování tam skutečně je. Ale nefunguje prakticky v ničem. 30% ()
v čase uvedenia kontroverzný, dnes už nie až tak, no stále výpovednou hodnotou aktuálny film, ktorý síce rozpráva o špecifickej nálade a atmosfére akejsi stratenosti generácie tínedžerov v polovici deväťdesiatych rokov v new yorku (alebo zovšeobecnime "vo veľkomeste"), ale s istými posunmi môžeme túto minidrámu o AIDS (všimnite si tú hračku s názvom KIDS/AIDS) preniesť aj na súčasnosť s tým, že si rôzne premenné zameníme: napríklad AIDS za rôzne iné choroby (mentálne či fyzické) alebo závislosti, neduhy . . . a subkultúru skaterov za rôzne iné, ktorých je dnes predsa len o čosi viac, než v polovici deväťdesiatych rokov. ()
Galéria (26)
Fotka © WDR Mediagroup
Reklama