Láska v hrobě

Česká, vulgární, tragikomická homeless reality šou ukazující jen detailně to, o čem všichni vědí, co všichni registrují a naneštěstí už také berou jako součást naší "svobodné" společnosti. Ano, to je možná ona svoboda, která zde byla v mrazivých, listopadových dnech roku ´89 slibována. Můžeš naprosto svobodně chcípnout u zastávky metra. Bezdomovci jako výplod sociálního systému posledních 23. let, už je skutečně zažitý a vlastně klasický obraz každého kapitalistického státu. Čím větší město, tím více bezdomovců. I ti se dokonce již dělí na určité kategorie. Bezdomovci. Bez domova. To je můj domov, tvrdí uplakaná, chvílemi dá se říci lehce rozumná Jana, která je skutečně, jak napsal Gemini, snem každého dokumentaristy. Zdokumentování cizího neštěstí a rozkladu jak fyzického, tak psychického na mě opravdu nepůsobí nějak fantasticky. Nechci používat nafouklé klišé, ve kterém bych tvrdil, že mít profi kameru a čas na podobný existence, tak bych natočil možná ještě zvrhlejší obraz dnešních možností bytí, ale něco na tom klišé bude. I když jako dokument to vypadá a nepochybně také je, mě osobně na to stačí dvě hvězdičky. Dívat se na ztracence, pro které není žádná situace dost ztracená, poslouchat jejich vychlastanou filozofii, snahy o nápravu či hrdinné řeči o tom, že se nechtějí doprošovat, není nic pro mě. Možná, že na většinu uživatelů dokumenty typu Katka, nebo tohoto působí dojemně. Mně je z toho zle a odevzdanost těchto bytostí ve mně vyvolává vztek. (16.01.2014)

Díky nedávné návštěvě Olšanských hřitovů jsem si vzpomněl na tento dokument, a přestože snímky tohoto typu moc nevyhledávám, ze zvědavosti jsem se na něj podíval. Myslím, že podobné osudy by se daly zfilmovat na příkladu kterékoliv jiné dvojice lidí bez domova, protože všichni bezdomovci musí procházet víceméně tím samým (zima, alkohol, podloudné získávání peněz atd.). Co mi na těchto lidech nejvíc vadí, je to, že si nedokážou přiznat pravdu a neustále si lžou do kapsy (přitom opak by mohl být oním světélkem na konci tunelu). Tak např. Honza nejdřív prohlašuje, že se o Janu dokáže bez problémů kdykoliv postarat a o pár desítek minut později tvrdí, že se sice mají rádi, ale ona musela odejít, protože jí nemá kam "uskladnit". Stejně tak se Jana utvrzuje v tom, že s Honzou bude "za každých podmínek", přičemž v dalším záběru se raduje z toho, že od něj utekla. Celé to korunuje Honza tím, když opakuje, že se cítí být šťastný, protože je absolutně svobodný... a ke konci: "co já můžu dělat, neudělám nic, protože nemám prachy". Taková svoboda je mu potom platná jako slabomyslnému svoboda projevu. V jeho případě totiž vůbec nejde o svobodu, nýbrž o únik před realitou, před nepřiznaným pocitem vlastní neschopnosti a zdánlivé bezmocnosti. Z tohoto pohledu lze nakonec zrelativizovat i samotný název dokumentu, protože je možné jen odhadovat, jestli spolu byli oba protagonisté skutečně z lásky, nebo si to jen vzájemně i sami sobě nalhávali. (10.12.2014)

Houmlesáci se spokojí s honorářem ve formě krabičky cigaret či levného chlastu, proto je dobrý nápad udělat z nich téma svého famáckého cvičení...oh wait, on je to regulérní film pro kina. Takhle jsem po většinu filmu doufal, že všichni zúčastnění umřou na žloutenku, že přijede četnictvo a zatkne je pro potulku, nebo tak něco. Splněno jen z poloviny. Kvalitní slzopudná hudba. (01.03.2013)

75%. Dokument, který je spíš takovým oknem do reality po vzoru Třeštíkové a ukazuje životy, které všichni vídáme kolem sebe, ale většinou si je ani neuvědomujeme a škatulkujeme, odsuzujeme, aniž bychom věděli, co za tím stojí. Nikdo nikdy neví, co člověka může potkat, bezdomovectví je problém, kterému je třeba pomáhat, ne jej prohlubovat tradičními předsudky. Absolutně svobodný život, který ale nese vysokou daň. Oproti Katce silně poučné a pocitově alarmující. (12.01.2014)

Historky z před záhrobí. Na téma bezdomovectví lze určitě natočit spoustu dokumentů mnoha způsoby, lze polemizovat o tom, jestli bylo dostatečně sděleno, proč se pozorovaný subjekt do takové životní situace dostal atp. To podstatné z mého pohledu ale je, aby divák fenomén bezdomovectví z filmu dostatečně pochopil, pocítil atmosféru té (zdánlivé) bezvýchodnosti. A je celkem jedno, jestli je dokument ve snaze posílit autentičnost nasnímán kamerou za pár korun, jaká hudba doplňuje obraz a jestli vůbec. Lásce v hrobě se to nejen dle mého názoru dostatečně dobře podařilo. Vondráček svým pasivním přístupem (bezdomovcům nepomáhá, respektive oni pomoc ze zásady odmítají) rozehrává několikaleté sledování party hic na jednom opuštěném pražském hřbitově, kde se postupně vyprofilují dva hlavní aktéři (Jana a Jan). !SPOILER! Exponenciální průběh jejich života, který je plný sebeklamu a zdánlivé svobody, se obtiskává i do filmové formy - hřbitovní část, kde oba dva přežívají v relativním klidu, zaujímá největší část. Po vyhnání na ulici nemají události dlouhého trvání, dvojice se rozděli - láska je ta tam, Jana žebrá, krátce nato umírá. Z Honzy se stává totální troska. Režisér finální části nevěnuje příliš prostoru a účelnou zkratkovitostí dává vyniknout především předešlé hřbitovní "idylce". [==] Dramatická Valdobrevova hudba mi do filmu sice vůbec neseděla - dělat z toho strašně osudovou lovestory, která se navíc lusknutím prstu vypaří jako pára nad hrncem, je trochu přitažené za vlasy, ale jinak je Láska v hrobě jako časosběrný dokument poměrně působivý a donutí člověka přemýšlet o životních cílech a hodnotách. (14.10.2014)