Domek z karet

Tvrdý a nelítostný pragmatismus. A nemluvím pouze o hlavní postavě, ale i o celém konceptu vybledlého obrazu politických machinací a manipulativních rozhodnutí. Fincher svůj minimalistický styl, který je nejvíce vidět v Social Network, dovedl do krajností a ovlivnil tím celý seriál. Pokud se vám nelíbí znělka a ty neustálé politické kecy, vězte, že po řadě událostí přijde zasloužená odměna. A když ne, postačí Spaceyho promluva s divákem. Odosobněné, cynické a nádherně sarkastické. 1. série = 90% | 2. série = 100% | 3. série = 70% | 4. série = 90% (22.03.2014)

Politika je svinstvo. Můžete do ní vstupovat čistí jak lilie a sideály Ježíše... Buď to nezvládnete a pokud to půjde, z toho vlaku zavčas vyskočíte. Nebo to nezvládnete jiným způsobem a semele vás to jako stovky těch před vámi. Pokud vydržíte, bude to za cenu krutých ústupků a često osobních zrad na sebe samém, na svých ideálech a morálních zásadách. Pokud vydržíte opravdu dlouho, pak už s lilií a Ježíšem nemáte pranic společného. kevin nám trochu zakulatěl, ale Robin je stále sakra baba! * * * * (28.01.2016)

Kdybych neměl tak moc rád Spaceyho a kdyby Spacey bez ohledu na jeho oblibu nepodával tak labužnický výkon, byl bych tím seriálem asi dost otrávený. Především kvůli strašně repetitivním mechanismům boření čtvrté zdi, které jsou ze začátku osvěžující, ale nakonec už jenom rutinní a opotřebované. House of Cards je další případ materiálu, který je úplně zbytečný pro seriál - jako film by to bylo mnohem lepší. Není to špatný seriál, v žádném případě, jen není důvod jeho kvality přijímat desítky hodin, takže i tak kvalitní práce všech zúčastněných nakonec u mě končí v kolonce "relativní ztráta času". (20.04.2015)

Perfektně rozehrané politické drama, které ukazuje, jak je možné se nečistými praktikami dostat až na vrchol. Lži, intriky, manipulace, vše je zakotveno do skutečné politiky USA, což působí na diváka o to silněji. Seriálová hra na realističnost však občas v honbě za coolovostí zakopne, zážitek to nijak nesnižuje, ale netvrdil bych, že "takhle to na světě opravdu chodí". Seriál si zaslouží naši pozornost, protože obdivuhodně pracuje s realitou, nesmíme ale zapomenout, že pro své potřeby se nezdráhá ji pokřivit. Je zkrátka nemilosrdně pragmatický a svědčí o tom i smutný fakt, že zrovna dva nejlidštější a nejzajímavější charaktery jsou při přechodu z první série na druhou odstraněny... I když "lidský" je nejspíš zavádějící pojem, neboť House of Cards dokáže vykreslit, jak právě k lidství náleží i hrozivě negativní vlastnosti... 1. série 9/10, 2. a 3. série 8/10 (04.06.2015)

Dva první postřehy po první sérii: 1. Mám strašnou chuť na žebírka. 2. Každý za sebe a všichni proti všem. To je asi nejstručnější popis toho, o čem to je. Nebudu kritizovat scénář, protože je výborně napsaný, nebo herce, protože zapadají. Problém je, že je to tak plné hnusných lidí, že vlastně nevím, proč jejich osudy sledovat. V tomhle případě mě nelákají ani nekonečně vtipné střety Humpheyho Applebyho s Jimem Hackerem (souvztažnost, s níž jsem potenciálně hazardoval, a jež nepostrádala jistý element reciproční utilitárnosti a snad i vzájemnou satisfakci, dospěla do bodu nezvratné separace a je blízka politováníhodné definitivní terminaci), ani potřeba s některou z postav více sympatizovat a starat se o ní. Člověk by mohl alespoň respektovat ústředního Spaceyho kongresmana Underwooda, podobně jako jiné antihrdiny typu sarkasticky vtipného Jurije Orlova z Lord of War, ale když si zbytečně začne s ošklivou novinářkou (to myslím vážně - z té postavy je blivno než že by jakkoli přitahovala), tak to jednak zbytečně zdržuje děj, jednak to k postavě nesedí. Odporné charaktery tu jde najít všude, jak v politice, tak v novinařině, pokud tu někdo některé kroky neudělá, pak spíš proto, že je slaboch, než kvůli svědomí. Při střetu takových individuí jako je Underwood, jeho manželka (plno řečí o prospěšných projektech, ale za svými cíli jde stejně tak přes mrtvoly), ambiciózní novinářka, co je stejně bezskrupulózní mrcha jako politici, Underwoodův poskok Stamper, slabošský Russo, prezident co nemá důstojnost, a tak dále, zkrátka když jdou tihle lidi proti sobě, mám maximálně tak chuť zavřít je do místnosti s hladovým tygrem a zamknout, ne sledovat, co udělají příště. Tu a tam se někdo normální spíš mihne, obvykle se nechá využít a zase jde pryč. Jak jsem už napsal, problém je, že to není ani vtipné jako Ministr, ani zas tolik sarkasticky postřehové jako Lord of War. Od Underwoodova obracení se na diváka bych čekal něco jako předváděl právě Orlov, případně postřehy o životě a o lidech jako třeba od Emila Magise ve Vajíčku. Takhle je to vlastně jen popis technologie moci a její přitažlivosti pro specifickou skupinu lidí, ať už se pohybují v politice, novinařině nebo neziskovkách. Přitažlivost samotnou mocí popisuje v románu 1984 Winstonu Smithovi O'Brien. To, co vnitřní stranu motivuje, je čirá moc sama o sobě. Podobně mluví Underwood. Jenže ten v seriálu nemá svého Winstona Smithe a to mi na něm asi chybí. Je to můj vlastní problém, ale brání mi to proto ohodnotit vyšším počtem hvězd, což by si za jiné své stránky toto dílo možná zasloužilo. (07.09.2014)