Lid dosud prosí

Nejprázdnější naplněný film, co jsem viděl. Myšlenky jsou očividné, ale jejich sdělení ve formě nenarativního bloumání po všech plánech mizanscény je natolik úmorně monotónní a nezajímavé, že i vlnu idealistických dialogů nelze vnímat se zaujetím a účastí. Více vzrušujícím zážitkem by pro mě bylo snad i přísedět rozhovoru několika seniorek, které si vzájemně doporučují lékaře a prášky na žaludeční vředy. (17.11.2016)

Před kamerou defilují maďarští vojáci a maďarští rolníci. Vojáci jezdí na koních, nebo vozech tažených koni v kruhu proti směru hodinových ručiček, tedy vlevo. Lid si k tomu popěvuje lidové písně, tančí kolové tance a tyto taškařice prokládá zpěvem revolučních písní. Marseillaisa v maďarštině zní hodně bizarně. Asi bych se smířila s tím, že postavy nemají jména, ale nesmířím se s tím, že vlastně nejsou filmovými postavami. Folklórní spolek maďarských rolníků si občas zpestří život předčítáním z děl význačných levicových autorů, velké oblibě se těší Engels. Tohle je ideální snímek pro první lekce VUMLu. Obzvláště ta pasáž, kdy si soudruzi pro ukrácení dlouhé chvíle zapálí kostel. A hle, na soudruhy sestoupil duch svatý, ukázal starému muži, jak si podřezat žíly a rolnictvu, kterak se modlit ke spravedlnosti pro lid. Narativně zcela vyprázdněný film neosloví ani neduživou formou, takže jediným důvodem, proč se na něco takového podívat shledávám touhu slyšet revoluční písně v maďarštině. Leč menším utrpením bude si nějakou najít na internetu a nemuset hodinu a půl pozorovat nanicovaté bloumání podivných postav po celé mizanscéně. (23.11.2020)

Velmi zvláštní snímek o socialistické revoluci v Maďarsku, jenž se zaobírá především idejemi a myšlenkami, zcela úmyslně rezignovav na charaktery a děj. Proto se nejedná o nic divácky jednoduchého a atraktivního. Ve své době se s přílišným pochopením setkat nemohl, i když abstrahované poselství až tak nesocialistické není. V každém případě velmi zajímavé z hlediska toho, jak také může film nakládat s realitou a jakým způsobem si ji může dotvářet k tomu, aby vypověděl, co mu leží na srdci. (20.12.2006)

Po předchozích Jancsóových filmech jako Beznadějní a Hvězdy na čepicích jsem o tomto maďarském velikánovi získal představu jako o tom, kdo umí nejlépe a nejsyrověji zobrazit a popsat nesmyslnost a brutalitu různých dějinných událostí. S nástupem barevného materiálu se však objevily i barvy v jeho filmech a to zejména krvavě rudá - pryč je v podstatě nestranné obviňování válečných zvěrstev a nastupuje už do určité míry ideologicky zabarvený obsah a tím se Lid dosud prosí stává pro běžného diváka ještě mnohem více odosobněným filmem. I lidé už tady v podstatě nepředstavují skutečné lidi, ale jenom jakési figurky, ovládané "shora" samotným Jancsóem pro potřeby filmu. Platilo to do jisté míry i ve filmech ze 60. let, ale zde je to dovedeno na ještě vyšší úroveň. To ale neznamená, že se na to nedívá skvěle. Choreografie jsou neskutečně propracované a už jenom to, že se režisér nerozpakoval zapálit celý kostel, svědčí o naprostém oddání se své autorské vizi. A potěšila minirole Františka Veleckého. (09.02.2013)

Pre mňa rozhodne utrpenie. A to mám zádumčivé filmy celkom rád. Toto ale nemá ani hlavu a ani pätu a pokiaľ si niekto myslí, alebo v tom dokonca niekto vidí nejaké paralely s realitou ( inkluzíve tvorcovia ) tak sú len zapálený intelektuáli, ktorí sa na intelektuálov len hrajú. Remeselne zdatne spracovaný, nudný maďarský folklór. (09.05.2020)