Lid dosud prosí

Před kamerou defilují maďarští vojáci a maďarští rolníci. Vojáci jezdí na koních, nebo vozech tažených koni v kruhu proti směru hodinových ručiček, tedy vlevo. Lid si k tomu popěvuje lidové písně, tančí kolové tance a tyto taškařice prokládá zpěvem revolučních písní. Marseillaisa v maďarštině zní hodně bizarně. Asi bych se smířila s tím, že postavy nemají jména, ale nesmířím se s tím, že vlastně nejsou filmovými postavami. Folklórní spolek maďarských rolníků si občas zpestří život předčítáním z děl význačných levicových autorů, velké oblibě se těší Engels. Tohle je ideální snímek pro první lekce VUMLu. Obzvláště ta pasáž, kdy si soudruzi pro ukrácení dlouhé chvíle zapálí kostel. A hle, na soudruhy sestoupil duch svatý, ukázal starému muži, jak si podřezat žíly a rolnictvu, kterak se modlit ke spravedlnosti pro lid. Narativně zcela vyprázdněný film neosloví ani neduživou formou, takže jediným důvodem, proč se na něco takového podívat shledávám touhu slyšet revoluční písně v maďarštině. Leč menším utrpením bude si nějakou najít na internetu a nemuset hodinu a půl pozorovat nanicovaté bloumání podivných postav po celé mizanscéně. (23.11.2020)

Na půdorysu motivů reflektujících represe po neúspěšné revoluci v roce 1848 v Maďarsku, vystavěl Jancsó filmový tvar na pomezí folkového muzikálu a podobenství o útlaku moci napříč lidskou historií. Jednotlivé epizodické příběhy shrnují revoluční zkušenost lidí na obou stranách barikády – panny nabízejí vojákům odhalenou hruď, oficír, který má pochopení pro revoltu je zabit svými kolegy, naopak příliš umírněného revolucionáře vylučují ostatní ze svého středu. Někteří hrdinové jsou však oblečeni do kostýmů květinových dětí, někteří do kožených bund „tajných“ z šedesátých let. - ve výčtu typů by se dalo pokračovat, Jáncsó však akcentuje ještě jeden mimořádně důležitý prvek a tím je skupinový hrdina – ve filmu po většinu času jedná masa lidí proti mase vojáků. Celý film je točen v plenéru maďarské pusty, dlouhé horizonty rovinaté krajiny umocňuje velmi dynamická kamera, pohybující se mezi choreograficky rozpohybovanými skupinami lidí desítky minut téměř beze střihů a v kruhových záběrech; řízené pohyby lidí v krajině působí až dojmem neznámého magického rituálu. Scénář je zčásti složen ze skutečných dobových dokumentů (Engelsův dopis) zčásti z lidových či zlidovělých maďarských písní a balad, opět s texty protestujícími proti útlaku. Překvapující je, že tahle "rudá agitka" může být zároveň pochopena jako ostrá kritika negativních atributů tehdejšího systému zemí východního bloku. PS po opakovaném shlédnutí po třech letech: nejtěžší pro zkousnutí Jancsóa obecně je jednak obrovský patos a pak nedokonalost ve Fassbinderovském stylu - ten bral první záběry z pankáčství, Jancsó své dlouhé záběry nemohl mnohokrát opakovat. Když jsme zvyklí na vypulírovaný Hollywood, bude pro nás u Jancsóa řada věcí ojíněna jemnou trapností okamžiku (pupkatý komparzista s blbým výrazem, herecká nepřesvědčivost některých gest atd.). Někde víc, někde míň. Žeru to i tak. Pro uživatele Bajda - film měl na západě distribuční název Red psalm (Psaume rouge), tedy Rudý žalm a nikoliv Rudá stuha (ribbon). (12.10.2010)

Střih mezi záběry mizí a s ním i bariéry mezi třídami - od nynějška je svět opět tím, čím vždy byl: jediným sociálním polem, jedinou scénou bez vnitřních hranic, jediným jevištěm historie a filmu, v němž neustálé přeskupování prvků skrze médium moci a kamery posouvá pohyb děje vpřed bez ohledu na individuální vědomí, ale pouze dle logiky čistě relační přetlačované historických aktérů o hegemonii v rámci politického prostoru. Aktéry jsou kolektivní subjekty tříd, hybnou silou boj o moc a emancipaci, metodou expozice: mizanscéna. Když se proletariát a buržoazie střetnou tváří v tvář, nebudou je už oddělovat žádné umělé mocensko-ideologické vžité hranice - násilí vyplývající z touhy utlačovatelů střežit si své místo a určovat místo utlačovaným se odhalí až na kost ve své ničím nemediované odpornosti. Právě v tuto chvíli přichází nové médium: kamera, aby povýšila pohyb vyplívající z tohoto násilí na pohyb využitelný pro tanec a zachytila tento revoluční čardáš, daný utopií ne-místa. Tanec mas musí být doprovázen hudbou a právě v tomto kolektivním odvěkém rituálu najdou historičtí aktéři sílu pro čin. (28.03.2020)

Nejprázdnější naplněný film, co jsem viděl. Myšlenky jsou očividné, ale jejich sdělení ve formě nenarativního bloumání po všech plánech mizanscény je natolik úmorně monotónní a nezajímavé, že i vlnu idealistických dialogů nelze vnímat se zaujetím a účastí. Více vzrušujícím zážitkem by pro mě bylo snad i přísedět rozhovoru několika seniorek, které si vzájemně doporučují lékaře a prášky na žaludeční vředy. (17.11.2016)

Po Jancsovej slávnej trilógii som bol zvedavý, ako inovuje svoj jasne určený štýl, keď točí taktiež iba v prírode, na malej ploche a používa výhradne vnútrozáberovú montáž. Jancso sa však vynašiel. Za prvé farba, ale to je akoby samo sebou, každopádne atmosféra je zrazu úplne odlišná. Za druhé je Red psalm muzikál, čiže netreba brať pohyb postáv ako niečo, čo kopíruje ich chovanie v reálnych situáciách. Za tretie ak by mi niekto povedal, že film točil Godard, nijako zvlášť by ma to neprekvapilo. Nedá mi však skritizovať jednu vec, opakujúcu sa v Jancsových filmoch, a to je pohyb koňov v prvom a treťom pláne. Kam neustále títo jazdci idú? Prečo sú vôbec na koňoch? Ale je to muzikál, netreba to zbytočne riešiť. Ako sa mám na film pozerať z ideologického hľadiska sa neviem rozhodnúť, pripadá mi, že uraziť by sa mohli všetky strany. Zo začiatku sa film javí pomerne neškodne, ale nebojte, od 20 minúty sa začne aj vraždiť, len netreba očakávať masaker podobný Hviezdam na čapiciach. (26.04.2015)