Jelena

Na Zvjaginceva poměrně slabé, rozhodně jsem po Vyhoštění čekal víc. Jakoby režisér upustil od duchovna, tajemna a dechberoucí obrazové stránky a vsadil na jistotu. Vznikl téměř bezchybně natočený film, ovšem bez života, bez jediného režijního momentu, scény nebo nevídaně zkomponovaného záběru, kdy bych si řekl, že ten rejža je fakt machr. At se na to dívám z které strany chci, vidím v tom filmu skutečně jenom sázku na jistotu, či snad jakousi neochotu zkoušet něco nového, nevím. Glassova melodie je výtečná, ovšem její dramatičnost s filmem příliš nekoresponduje. (23.03.2012)

Již nesourodé spojení Glassovy hudby s předlouhým záběrem na samém počátku filmu varovně předznamenává, že tematizovaná mesaliance východního a západního postihla i vlastní tvar, a zkomolila tak výpověď. Jejímu smysluplnému vyznění zde chybí kritický nadhled, tvůrčí svrchovanost a – šaldovsky řečeno „hrdinný zrak“. Režisér se zřejmě snaží – rodinným dramatem – ilustrovat staronový mýtus, který právě před sto lety aktualizovalo eurasijství: v jeho podání tedy evropské odcizení kolonizovalo úrodné nivy femininní Rusi, a v souladu s vlastní vykořeněností je nezúrodňuje a pouze z nich těží – egoisticky a neúčastně. Proměnění, poevropštění Rusové se brání sdílení a izolují se do svých futuristických světů, zdánlivě kultivovaných rájů – chladných hájemství internacionálního designu, kde panuje povšechná rutina. O nic živěji však není ani mezi rodnými plebeji, kteří pod potrhanými prapory nihilismu, v souladu s tradicemi, vyčkávají u vodky a televize na spásnou formující sílu, která nepřichází, a snaží se obnovit své „skytství“ v sídlištních potyčkách. A protože je na nich dobýt oné nepatřičně obsazené arkádie a nedostává se jim k tomu sil, pomůže – cizí – úskok (jakýsi hluboce spící trojský kůň, instinktivně probuzený zachovalým rodovým pudem). Panorama kulturního průniku, vykreslené vnitřně rozpornými obrazy, tu civilistními, onde „symbolistně“ laděnými, nadto trvale leptanými tou nepřiléhavou hudbou, pokrývající projekční plátno jakýmsi mučivým rastrem, mě skličovalo svou popisností a netázavostí. A konečně jsem měl z celku dojem anachronismu, jakési hodně znetvořené ozvěny takzvaně „módního“ odcizení šedesátých let, jen v nových kulisách. Ale svět se proměnil a otázek přibylo – a zjevně i strachu z nich. Idea zapadnictví sice přinesla Rusku mnohé, ale křísící moc zpravidla nemají ony převzaté myšlenky, ta spočívá v tom prvotním plodném zrnku. Ostatně už Berďajev tomuto proudu zpětně vytýkal nepřítomnost kosmického ducha a pokládal je „jakýsi nezdravý a nemužný vztah k Západu, jakousi nesvobodu a bezmoc pocítit, že jsme také pro samotný Západ účinnou silou.“ Jak a kde hledat to vnitřní, hluboké probuzení, to režisér nenaznačuje, ba ani se po tom netáže. Bezcestí. (18.07.2016)

Sledování rodinných vztahů osamělých bytostí mě neoslovilo. Nadezhda Markina jako Jelena svádí svůj vnitřní boj, který ke mně přes sedm řad od plátna nedošel. Film uvrhne diváka do smutku, postavy jsou mu zcela odcizené, ale všechny nedostatky vynahradí hudba génia Philipa Glasse. Bez ní by některé scény ztratily svou intenzitu a naléhavost. (07.07.2011)

Parádně natočené, zahrané, a vlastně i napsané, co se týče dialogů. Kdyby z toho pak režisér udělal krátkometrážní záležitost, bylo by to perfektní. Neuvěřitelně zdlouhavé scény, které mnohdy nikam nevedly, totiž poslaly všechny ty klady do kytek a k mému překvapení vlastně následně smetly i jakousi atmosféru rádoby tísnivosti a osamělosti, které dopomáhala prostorová prázdnota interiérů a mdlé barvy, a která fungovala prvních pár minut - pak omrzela a vymizela. Tohle se zkrátka nepovedlo, škoda kameramana na tenhle projekt, škoda Glasse, mohl skládat k něčemu, z čeho lidi nebudou otrávení a zejména pak škoda času diváka, který tráví u filmu, jehož poselství není nikterak originální a jehož stopáž je bez konce a (případná) dějovost je zabita v mdlosti, zdlouhavosti a nevýraznosti. Zítra už o tomhle filmu pravděpodobně nebudu vědět a nijak mě to netrápí. (09.01.2012)

Po Návratu a Vyhoštění velký propad. Nejenom po filmařské stránce (Jelena je vlastně jen taková trochu lépe... no, hodně dobře natočená televizní inscenace), ale hlavně po stránce obsahové. Kdeže jsou ty zajímavé a fascinující postavy, kdeže je ta existenciální hloubka, kdeže je ta poetická syrovost... Jelena je (SPOILER) banální až nezáživné drámko o tom, jak se jedna hodná ale hloupá ženská snaží penězi svého bohatého starého manžela zajistit svoje líné, hloupé a naprosto zbytečné příbuzenstvo, aby všechny prachy neshrábla manželova cynická, nihilistická, drzá a rozmazlená dcera, která je ale paradoxně nejzajímavější a nejsympatičtější filmovou postavou. Ale zároveň taky nejvyumělkovanější, působí spíš jako karikatura než jako reálná osoba. Zato rodinka teplákových degenů z paneláku je vystřihnutá epesně. Celkově - jednou je to koukatelné a díky ruskému původu určitě i zajímavé, ovšem od třetího Zvjaginceva jsem čekal mnohem mnohem víc. Slabší tři. (05.06.2015)