Malý Bobeš

Je půlnoc, nemůžu usnout a v televizi samé krváky. Potřebuji něco pohodového, uklidňujícího a přitom zajímavého. Tuto roli zastal milý příběh, který je nostalgickým ohlédnutím na svět před sto lety. Je nejen někam zasunutou vzpomínkou na povinnou školní četbu ale i poetickým pohledem do venkovského prostředí očima malého kluka. Majetkové poměry v tehdejší době asi stejně jako dnes rozdělovaly dospělé, ale ne děti. Přes láskyplné domácí zázemí reprezentované maminkou Danou Medřickou, Bobeš tíživou rodinnou situaci vnímal, ale to mu nebránilo v hledání kamarádů a v klukovském uličnictví. Velmi příjemný film mi trošku připomněl francouzskou Knoflíkovou válku. (17.04.2014)

Potěšilo mě, že postavy ve filmu nebyly tak jednoznačně černobílé, např. i onen vykořisťovatelský rychtář měl své světlé chvilky, zachránil Bobšovým krávu a odměnil se Bobšovi za záchranu své dcerky, i když jsem pln strachu očekával, že naopak na něj její tonutí hodí. Je sice laciné trhat hraní dětských představitelů, ale moc mě neuchvátil věčně zamračený Lukešův pohled a jeho úsporný až poněkud mrtvolný výkon, který bohužel později zopakoval v Rychlých šípech. (20.07.2013)

Kdysi povinná četba, jejíž filmová adaptace mi úspěšně unikala až do dnešních dnů. Knihu pořád máme, ale padá na ni prach, děti dnes zajímají jiná knižní dobrodružství. A s rukou na srdci musím přiznat, že ani mě jako caparta Bobeš ke čtení zas až tak nelákal. Dnes ze zvědavosti a s kapkou nostalgie tedy připomínka dávno zašlých časů, filmových, příběhových i mých osobních.  Poklidný a jednoduše poetický film, jenž skutečně působí jako dětská vzpomínka, a takový účinek nikdy není nepříjemný a nebýt strnulého Jirky Lukeše v roli Bobše šel bych na čtyři hvězdičky. (20.12.2021)

Pozor, tenhle komentář není o malém, ani žádném jiném, Bobšovi, je o záhadě týkající se mého strýce, někdejším sídlem Veselíčko 36, tedy domu, kde dnes (už 17 let) bydlím. 1. Slovo na úvod: Včera navečer jsem se jel na kole vykoupat do Vališáků, se svým vrstevníkem, veseličským rodákem Josefem Mrkosem. Během kritiky stavu polí a lesů jsme se řečí dostali až k filmování Malého Bobše, kterého se také jako kompars účastnil, avšak pro střihačské nůžky, se do finální verze nedostal. 2. Formulace problému: Údajně by měla být při kácení stromu jasně patrná pravá ruka mého již zesnulého strýce Josefa Tejkala, která by měla být snadno identifikovatelná, neboť jí chyběl celý palec (mohu svědecky potvrdit). 3. Sledování a pátrání: Dnes jsem nevyčkal ani do večera a film si pustil. Celou scénu kácení lesa, detailní záběry sekání a řezání stromů jsem si několikrát pouštěl po krocích. Nebyl jsem však schopen strýcovu ruku jistě indentifikovat. 4. Poznámka: Kromě toho, že strýcova pravá ruka neměla palec, byla neobyčejně velká, až obrovská, a vždycky mimořádně teplá; nikdy v životě nenosil rukavice. 5. Závěr: Přestože jsem použil i data ze serveru https://www.filmovamista.cz/2433-Maly-Bobes, nedospěl jsem k jednoznačnému závěru. Možná vyústění: a) Malý Bobeš se na Veselíčku netočil, a Mrkos si ze mě dělal šprťouchlata. b) Malý Bobeš se Veselíčku točil, ale ruka se sekerou a pilou je někoho jiného (strýc Josef to ovšem uměl se sekerou a pilou velice dobře). c) Film Malý Bobeš je podvrh. - Prosba: Pokud mi některý filmový znalec (a na čsfd by to měl být každý druhý), pošle za účelem objasnění tohoto problému zprávu na R.Tejkal@seznam.cz, budu velmi rád..... Další záznam: ""Horácká galerie Vás zve na první akci v rámci projektu Vysočina Filmová. V úterý 12. března v 17 hodin promítneme v podkroví HG film z roku 1961 Malý Bobeš, natáčený v nedalekých Slavkovicích. Po projekci je možné se zeptat na podrobnější informace ohledně natáčení pamětníků a novoměstských Uličníků"" - Půda Horácké galerie byla plná. Většina lidí (včetně mě) sledovala film skrz nosné půdní trámy. Následná diskuse o filmu byla krátká a kromě fotek z natáčení a informacie že natáčelo také v sousedních Radňovicích a Hlinném, jsem se mnoho nedozvěděl, o mém problému vůbec nic. Pozn. 1: Bobšova vesnická odyssea neskončila, vždycky se najde někdo, kdo se v ní pozná. Naposledy snad Oldřich Janota ve své milé písni "Malý Bobeš". Nedá mi to, abych zde neuvedl alespoň jednu sloku: "Ale touha se vysmeká z rukou / skřípá a kutálí se na podlaze / Zobáčky na okno tlučou / a sekyra houpá se na provaze / Ale vnímat tu vteřinu / ta nekonečná muka / než odtáhnou peřinu / Bobši, kde jsi tu kouli ukrad?" (04.06.2017)

Jirka Lukeš, budoucí Mirek Dušín v Záhadě hlavolamu, projevil svůj mimořádný herecký talent již jako malý školák – mj. v diptychu podle J. V. Plevy o životě na venkově v čase hospodářské krize. I po letech mě překvapuje, jak svou mimikou dokonale vyjadřuje nejroztodivnější dětské emoce a otevřený každému okamžiku se sžívá s každým místem, do něhož proniká. I jeho rodiče okouzlují svou laskavostí a charakterem: pokora se u nich spojuje s hrdostí a jedinečně se odráží v jejich ušlechtilých tvářích. Jejich veskrze pozitivní příklad, prozářený především díky skvělému obsazení, oslabuje tendenčnost vyprávění, jakkoliv film jinak ostře diferencuje vesnické prostředí: snobství a sebestřednost rychtářových na jednom pólu vyvažuje prostá a čistá chudoba Janoušů a strašlivá bída Bezručkových, jejichž děti připomínají vzhledem k Bobšovi a Božence spíše jakási polidštěná zvířátka, a zvláštně vyznívá i svět starých lidí, uzavřených do svých zkušeností. Nikoliv náhodou se mi vybavily verše Rainera Marie Rilkeho o svatých chudých: „Tak tiší jsou a jako věci prostí. / […] / Ztraceni tmí se v stínu maličkostí, / podobni poklidnému náčiní.“ (27.02.2024)