Žena, ktorá spieva

Jako loupání cibule, které každá vrstva má o tolik intenzivnější odór, že po spatření jádra už jde jenom zavřít oči. Pekelně silný, mistrovsky vyprávěný příběh s lehce artovým přístupem, ale velmi diváckým tématem. Prostě Villeneuve. Naservírování pointy s uvědoměním si souvislostí mi zde přišlo funkčnější a mnohem emocionálnější než v Arrival, kde mě (překvapivě) docela minulo. Jakto že Mélissa Désormeaux-Poulin po tomto nehraje ve větších věcech?? (05.05.2019)

Při sledování tohoto opravdu výborného snímku jsem byla dlouhou dobu přesvědčena, že moje hodnocení bude úplně to nejvyšší, ale pak přišlo závěrečné rozuzlení celého příběhu a to už bylo bohužel na můj vkus příliš přitažené za vlasy. Ale za takové věci jako byla emocionálně strhující scéna v autobusu, excelentní výkon Lubny Azabal v hlavní roli nebo Radiohead, jejichž muzika vytvářela ve filmu zvlášťní naléhavou atmosféru, jsou to i tak hodně silné čtyři hvězdy. A tento měsíc je to vedle Srdce na dlani už druhé skvělé kanadské drama co jsem viděla...myslím, že se trochu více porozhlédnu po jejich kinematografii. (05.04.2013)

Film začíná velmi nudně, pak se začne příběh zamotávat, časové linie prolínat, ale přesto jsem s velmi snadno uhodl závěrečnou pointu už někdy kolem druhé poloviny filmu. Žádný jiný překvapivý zvrat se nestane a tak jsem vlastně jen čekal až to skončí. Herci mi byli nesympatický a jediné co jsem s nimi mohl prožít bylo těch pár obejmutí. Konec vyšuměl do prázdna podle mě hlavně z toho důvodu, že jsem si nevytvořil žádný vztah k hlavním postavám, to jest k dvojčatům. (22.06.2011)

Klady: napínavý příběh, herecké výkony, výborná pointa, krutost a násilí bez explicitního zobrazení. A na zápory přijít nedokážu. Denis Villeneuve roztáhl křídla svého režijního umu téměř po celé planetě. Z domoviny si vzal schopnost nebát se zvláštního nápadu, z Francie umění vyprávět příběh, z Asie dát mu i dostatek drsnosti a po evropsku vytvořil atmosféru, která mě hodně bavila celou dobu. (11.02.2014)

30.3.2010 som videla v FK 35mm film Polytechnique. Pred filmom som netušila, aká hra emócií sa na mňa o chvíľu bude valiť. Nemala som slov. Na moje odporúčanie sa "chytil" iba jeden človek, nevadí, aj to je úspech. Ale akosi som pozabudla na film, aj na režiséra, ktorého meno som si ani nepamätala. A dnes ( 15.4.2011 ) vrámci festivalu FIFBA som si vybrala, taktiež v kine 35mm, film s názvom "Žena, ktorá spieva" (Incendies). Upútal ma dej, ale neštudovala som viac o filme ani o režisérovi. A zrazu prišiel film. A čakala ma taká istá záplava emócií, akú som naposledy zažila pri Polytechnique. Počas záverečných tituliek, som si prečítala, že režisérom je Denis Villeneuve, "otec" filmu Polytechnique. Úplne som zmeravela a môj pocit z filmu sa stonásobil. Neuveriteľný príbeh, natočený krásnou kamerou, celá dejová línia je vhodne usporiadaná, vsunutie piesní od Radiohead nesmierne zapadli do deja ... po filme som taktiež nemala slová, iba slzy v očiach. Nádherný film, úžasný režisér! Plus zistenie, že v hlavnej úlohe hral taktiež geniálny Maxim Gaudette, ktorý si zahral zabijaka z Polytechnique. (15.04.2011)