Ležáky 42

U podobných dokumentů (ať už hraných, nebo klasických) na mne vždy zapůsobí hlavně jejich obsah. Je jasné, že většině zdejší omladiny historie (a především její temná stránka) toho moc neříká, ale zvěrstva jenž se nejen u nás v republice děli nejdou jen tak smazat. O Ležácích jsem toho dosud moc nevěděl, taky znám spíše příběh Lidic, ale ani tentokrát mne to nenechalo klidným. Je pravda, že herecké výkony byli hodně chabé a nelze si nevšimnout přehrávání většiny osazenstva (mrkající mrtvoly usmívající se do kamery, atd…). (05.09.2012)

Hraný dokument, u kterého si spíše než příběhové stránky cením faktických informací, neboť jsem dodnes o Ležákách slyšel velice málo (Lidice je přece jenom zastínily). Zbytek tohoto dokumentu bohužel nepůsobí tak, jak by měl a potápí ho snaha neherců hrát dramatický, tragický, válečný příběh. Přesto jsem rád, že toto dílo bylo natočeno a že se na osud této osady nezapomnělo. Za to tvůrcům rozhodně patří velký dík. 60% (23.06.2012)

Jako rekonstrukce určitě dostačující. Popis jednotlivých osob před závěrečnýmí titulky rozhodně dobře přehledný, ale ty hrané scény vážně mohly být lépe zahrané o tom žádná. Ovšem záleží prostě, jak se na to díváte, jestli jako na film nebo jako na dokument. V každým případě si myslím, že i Ležáky by si zasloužily klasický celovečerní film jako mají Lidice. (28.03.2018)

Sympatický pokus o v tuzemsku nepříliš rozšířený žánr inscenovaného dokumentu je devalvován neobratnou realizací. Až na pár výjimek (Alice Šnirychová) sotva ochotnické herecké výkony, křečovité až trapné dialogy (vrcholem je scéna, v níž mladík přemlouvá českého strážmistra, aby si to s tou sebevraždou ještě rozmyslel), za uši tahající špatné sykavky vypravěče Brzobohatého... Kapitola sama pro sebe jsou titulky plné prohřešků proti češtině („Česko-Polská hranice“; „... aby jste...“; „... udavač z Dřeveše byl odsousen...“; „... podívat z vrchu...“ jako označení činnosti člověka hledícího z letadla směrem dolů), proti historickým faktům („... státní hranice ČR úterý 1. květen 1945...“ - toho dne existovala nějaká ČR???) i obyčejného šlendriánského přístupu - jak je možné v rámci jednoho (!) ze závěrečných titulků napsat u jména Marie Štulíkové nejprve datum úmrtí 11. 7. 1943 a o pár řádků níž, že v Osvětimi „... umírá 17. 1. 1943“? Opravdu zvláštní disproporce v přístupu tvůrců k divákovi - na jedné straně snaha poskytnout mu atraktivní formu dramaticky podaného dokumentu, na druhé až zarážející ledabylost v práci s tzv. detaily. Ale jedna věc si zaslouží pochvalu: scéna popravy a všeho, co jí bezprostředně předcházelo, vychází emocionálně daleko působivěji než obdobná scéna v Nikolaevových Lidicích. (24.06.2012)

No tak nevidím důvod, proč to tu má tak slabé hodnocení. Mě to naprosto dostalo, až jsem měl mrazení. Ono to má nádech dokumentů BBC. Je to pojato jako dokument, ale vše je doplněno hranými záběry. Příběh je vyprávěn Radoslavem Brzobohatým, který mluví za Jana Pavliše, svědka těch strašných událostí, které následovaly po atentátu na Heydricha. A mluví to z úctou, až strachem, který je i po tolika letech stále v nás, a tím na mě velice zapůsobil. Celý příběh má spád, v některých místech dokonale vygradovaný. Jediné, co bylo až na amatérské úrovni, byly dialogy herců. Jakoby se jim do toho nechtělo, jakoby to četli a tím to pak vypadá jako odříkání nějaké básničky a nepůsobí to přirozeně. Ale jinak naprosto skvělý dokument, který připomíná, k čemu války, která dělá z lidí bestie. (04.12.2010)