Naše bláznivá rodina

Kdyby dění filmu nebylo komentováno tou nesympatickou, nehezkou, neustále vážně se tvářící holkou v onom vykalkulovaném naivním stylu, o kterém si scénárista pošetile myslí, že zaručeně dospělé diváky pobaví a trochu dojme, kdyby se nepoužívaly poněkud prvoplánové laciné rekvizity ála brýle pro všechny, mohl to být velmi dobrý film ve stylu Homolkových. Ten konec byl také dost předvídatelný. (04.03.2012)

Jména předčasně zesnulých tvůrců tohoto předka bláznivých rodin, z nichž nejproslulejší je seriál podle předlohy Fan Vavřincové, jsou dnes neprávem zapomenuta. Jak Jan Valášek, tak zejména spisovatel a dramatik Jan Procházka patří poprávu k tomu nejlepšímu, co kdy naše kinematografie hraného filmu vytvořila. NAŠE BLÁZNIVÁ RODINA jakoby byla "černobíle" inspirována deníkem jiné skutečné dívky Anny Frankové. Světově proslulý deník tragického židovského dítěte jakoby inspiroval k opačné projekci, k šťastné rodině dojemně obrýlených počínaje babičkou a konče pisatelkou deníku, vlastně vypravěčkou díla. Vysoký nadprůměr přerůstající do vyšší úrovně - byť asi ne ne absolutní špička - dětské filmové tvorby šedesátých, kterým se toto civilismem a topografií pražských zákoutí prosycené dílo vyznačuje, si zaslouží naši pozornost i dnes. Zdánlivá nuda, ve skutečnosti hluboké pochopení psychiky a myšlení dorůstající dívky, propůjčily tomuto dílu mimořádné kouzlo. Kouzlo násobené skvělým obsazením jak dětských, tak dospělých rolí. Zvláštní ocenění zaslouží obě představitelky dívčích rolí: jejich spontánnost a přirozenost, kombinované s ženskou formou jinak spíše klukovské rozpustilosti, diváka RODINOU doslova pronesou. Tento příběh rodinného štěstí, v němž jeden podporuje druhého, je dnes jak vysněný. Ale tehdy - v mnoha případech v míře, kterou nedovedu jako pamětník doby dostatečně posoudit, ale jež v žádném případě nebyla zanedbatelnou - tomu tak opravdu bylo. Slunce poúnorového režimu žhnulo; jeho paprsky však tehdy útěšně hladily, prosyceny něhou a skutečnou láskou bližního k bližnímu. Láskou tak silnou, že k jejímu pochopení se propracovává i dospívající dvanáctiletá holčička. Jakoby dílčí epizoda babiččina zamilování a přivedení nevlastního dědečka do už tak početné rodiny, která se má navíc ještě rozrůst o nového potomka, tomuto citu propůjčuje ještě další rozměr. (Komicky působící tatínkův poněkud bezradný komentář "když se mají rádi" dokresluje jemný laskavý humor a shovívavý nadhled, se kterým je to moudré pučící ženství konfrontováno v celé své bezradnosti nejistých 12 let.) A to nejen na plátně, ale zřejmě i pro mnoho z těch, kteří ten film bezhlese a bezdeše, čas od času se smějíce, sledovali z hledišť tehdejších kin po celé republice od Aše až k Čierné nad Tisou. (08.04.2014)

To nejlepší ze zlatých 60., z prapodivné dékady čs. filmového zázraku a vyřešeného socialismu. Překvapující kvality nabízí tento malý nenápadný film, který okouzlujícím způsobem baví, glosuje a nastavuje zrcadlo té časti naší společnosti, která před sebe nestaví zbytnělou pózu. A je krásné sledovat ten oblouk, ještě v roce 1932 se ve školních lavicích povaloval Maurice Chevalier, v roce 1968 to už byl Pierre Brice. Škoda, že později tato povaha česká zhysterčila se Schulhoffem a odešla s Chytilovou na sídliště. (17.01.2013)

Film z dob, kdy se u české veselohry zasmál. Dějově to sice nebylo nic výjimečného, ale skvostem jsou hlášky malé Jany, zvláště ty psané v Deníku; škoda, že se je člověk nestačil opsat, Janu Procházkovi se skutečně podařily. Komedie jistě trochu nadsazená, stálé Janiny úrazy, maminčina nešikovnost, ale zároveň suverénní řízení vozidla (tady snad hned na začátku byly nejlepší vtipy), trošku se to ztrácelo ve chvíli, kdy děvčata špehovala rodiče. Ale čtyři hvězdičky si film zaslouží i díky výkonům J. Jiráskové, V. Menšíka a J. Šejbalové. (30.10.2016)

Taková (ne)normální rodinka. Události všedního dne pohledem dvanáctileté dívky, která si začíná uvědomovat proměnlivost mezilidských vztahů, křehkost lidských bytostí a jejich touhu po lepším, krásnějším životě. Námět i scénář Jana Procházky ovšem nijak nemoralizuje, nevychovává, ale také své postavy neromantizuje a nelakuje narůžovo – silně groteskní nadsázka je zcela zřejmá, což je patrné především v hereckých výkonech. Škoda, že film je to zapomenutý a zcela opomíjený, rozhodně má čím pobavit i dnes, po dvaapadesáti letech. (15.09.2020)