Máme pápeža!

Veľmi zaujímavý námet, ktorý ale akosi zostal na pol cesty. Film, ktorý rozpráva o strachu, ktorý poznáme asi všetci. Všetky tie veci, ktoré musíme dennodenne robiť a ktoré sa od nás očakávajú, nás postupne začnú oslabovať a v niektorých prípadoch je celá situácia tak neznesiteľná, že musíme spraviť radikálny krok. Kdesi hlboko totiž každý máme svoju Psyché - ktorá sa formuje všetkým a všetkými, ktorý nás obklopujú. A vďaka nim je pre nás niektoré bremená, ktoré nám život položí na ramená ťažké niesť. Habemus papam je príbehom o tom ako sa toto stane novo zvolenému pápežovi. Moretti je veľmi zručný režisér, ktorý celú dramatickú situáciu odľahčuje inteligentným humorom - výborná scéna volejbalového turnaja medzi kardinálmi sa mi hlboko vryla do pamäti. Film, ale bohužiaľ nič nerieši, len poukazuje a aj to bez zúčastnenosti. Nechápte ma zle. Vo svojej podstate mi to zase až tak nevadí, len prítomnosť psychoanalytika minimálne poukazuje, že sa niečo podobného rázu bude riešiť. Koniec je tým pádom očakávateľný a neprekvapí. Len potvrdzuje to, že dakedy je aj nie možnosť ako sa zachrániť pred svetom. Rozhodne sa jedná o nezvyčajný počin, ktorý ma ale zanechal chladným v miestach, kedy som podľa môjho názoru mal niečo cítiť. Čo je v rámci originality príbehu veľká škoda. (04.03.2012)

Dávám 5 hvězdiček, z toho 4 za jedinečnou formu, kterou je příběh podán, za téma z prostředí zákulisí konkláve, za jedinečný mix silného tragického příběhu, ironie, komedie a genialitu režiséra Morettiho, který si ve filmu sám zahrál a přesto mu vtiskl tolik jako režisér a hlavní zdroj nápadů. Obzvlášť mně potěšilo, že nám režisér představil historicky první pohled na konkláve, jak dost dobře může občas vypadat - nezájem o post nejvyšší, všeobecný strach ze zodpovědnosti... Pátou hvězdičku pak uděluji za Morettiho propagaci volejbalu mezi širokým publikem, které si tento snímek najde. Bravo! (30.10.2011)

Nekonformní pohled za kulisy zástupce Boha na zemi....Odvážné a nečekané...Poněkud hloupé střihy a tím pokulhávání v ději a kontinuitě mě lehce zkazily celkový dojem...Herecké obsazení však leccos zachrání. Rozpitvávat co tím filmem chce kdo sdělit je těžké...Rozporuplné vnímání filmu samotného je pochopitelné....Stejně jako u mnohých samotná víra v Boha. Pokud někdo připustí, že Bůh je, proč potřebuji církev a papeže?? Nač je zde nutný prostředník?? Není to jen další instituce -společnost s.r.o. co se halí, tu do svatého hávu ??Jsou to zase jen lidé co si usurpují právo zastupovat samotného Boha a říkat nám co se smí a nesmí..ti samí co v mnoha případech jsou větší hříšnici než ti jenž kážou o víře? A pak rozumím a vykládám si poselství filmu po svém...i mezi lidmi jsou čestní a charakterní jedinci co nevyužijí příležitosti a zůstanou jen lidmi... (19.03.2013)

Utrpení! Dokoukáno s krajním sebezapřením. Původně jsem tuhle šílenost vůbec vidět nechtěl, stavěje se extrémně skepticky k tak debilnímu námětu, jako jsou všechny ty tanečky kolem volby papeže - těžko si dovedu představit téma, které by mě zajímalo míň. Celou tou katolickou fraškou hluboce pohrdám a k poslednímu konkláve v roce 2005 jsem nenašel z mé strany nic než nejhlubší ignoranci, smíšenou s výsměchem k tomu, do jak pokleslé formy se římskokatolická církev v 21. století dostala. "Máme papeže!" není film, ale defilé senilních starců nad hrobem v příběhu, u kterého jsem umíral nudou, prokládanou chutí poslat celý Vatikán do horoucích pekel, i s režisérem této obskurnosti, kterou chci co nejrychleji a nejlépe navždy vytěsnit ze své paměti. Proboha, až budu mít zase někdy chuť dát na něčí "must see" doporučení ohledně filmu, na který bych jinak v životě nešel, vzpomenu si pokaždé na oněch 100 zabitých minut mého života, o něž mě připravila tahle úchylnost, a s díky veškeré podobné návrhy spolehlivě odmítnu. Přísahám, že tohle je největší WTF?! moment v kinech za poslední léta, a proklínám chvíli, kdy jsem se uvolil to zhlédnout. (15.04.2012)

To bych si tedy nemyslel, že film, jehož hrdiny jsou staří kardinálové v čele s nově zvoleným papežem, bude takhle zábavný. Velké překvapení z Itálie, nejednou jsem se zasmál, ani chvíli jsem se nenudil a závěr vyloženě potěšil. Méně precizní než Králova řeč, ale sympaticky odvážnější a progresivnější. Palec nahoru. (02.12.2011)