O bohoch a luďoch

Komentář Tannera podepisuji. Jen bych snad ještě přidal, že do toho rádoby dokumentárního stylu jsem se nemohl nějak dostat. Přitom témata jsou ohromná, ale co naplat, když je tu jakákoliv rezignace na základní filmové prostředky, jimiž si tvůrci získávají diváka. Přitom stačilo vybrat jednu postavu a vyprávět to z jejího pohledu, hned by to dostalo určité vnitřní emoce navíc. A celé téma by vyznělo daleko silněji. Při tomto rádoby dokumentárním stylu chybí i možnost využít jako emotivního prvku hudbu - a přitom by jen mohla podtrhnout celkové vyznění. Naopak, když je použito Labutí jezero, tak by zase lépe vyznělo ticho... Je zde až moc soustředění na vnější detaily, nikoliv onu vnitřní hloubku. Takhle i přes naléhavost tématu a ony otřesné věci, co se staly, mne to tak nějak často nechávalo chladným. Velkou roli hrálo i to, že jsem nedávno předtím viděl ruský Ostrov, kde je ona duchovní tematika skutečně podána i pro diváka a filmově. (06.04.2011)

Musela jsem v půlce odejít...ale dám tomu jednu hvězdu, protože věřím, že kdybych na to bývala byla měla náladu, mohla bych vydržet až do konce. Jinak v té části, kterou jsem JÁ viděla nebyl žádný děj, žádná hudba (až na ty jejich oratoria), jenom takové napětí, že za dalších deset minut se ale už opravdu něco stane... (13.07.2010)

O bohoch a ľuďoch je dôležitý film, pretože rozpráva príbeh podľa skutočnej udalosti, ktorá sa navyše stala ďaleko predtým, ako začal západný svet skutočne brať islamský terorizmus vážne. Aspoň mediálne. Nestretáva sa tu iba svet kresťanský a moslimský, miestni kňazi odmietajú ako terorizmus, tak aj násilnú represiu voči nemu zo strany miestnej armády. Najväčším utrpiteľom je ale miestny ľud, ktorému sa snaží kresťanská komunita pomáhať. Nemal som silu hľadať metafory späté s dejom v čítaní veršov z biblie, príbeh je sám o sebe dosť "výmluvný" a dnes ešte aktuálnejší, filozofovanie nad nimi prenechám radšej kritikom. Či našli mnísi vďaka svojmu rozhodnutiu neustúpiť kráľovstvo nebeské a koho tam našli, vedia už iba oni samy. (23.11.2012)

Duchovný zážitok. Obzvlášť vrcholná scéna bez slov, iba s Čajkovského hudbou. Je to scéna prijatia reality a zároveň krásna ukážka lásky a spolupatričnosti v rehoľnom spoločenstve. Presvedčivý dotyk Pravdy. Odovzdanosť, nádej, prijatie smrti a jasné zažiarenie zmyslu života. Hudba z Labutieho jazera mi v podvedomí nechtiac vyvolala spomienku na film Čierna labuť s Natalie Portman v hlavnej úlohe. Ale ako sa dá porovnať neporovnateľné?! Hudba tá istá, pocity totálne rozdielne!! (28.12.2011)

Meditatívny? Duchovný? Filozofický? Čítam si komentáre a nestačím žasnúť. Zbožňujem duchovné filmy, ale o tomto spojení mám ja trochu iné predstavy. Film, ktorý mi nedovolil dotknúť sa postáv, film, ktorý postráda hĺbku a ktorý je vyprahnutejší než saharská púšť. Beauvois sa tak úporne snažil o vznešené artové umenie, že úplne pritom zabudol na to, že takáto dráma potrebuje najmä silný príbeh a psychologické vypiplanie postáv, no tu absentujú základné filmové postupy. Malickove obrazy o vnútornej opustenosti (Nový svet) alebo len Croweova ruka spočívajúca na obilnom poli (Gladiátor) pre mňa predstavujú duchovnejšie, emocionálnejšie zážitky než tento rádoby náboženský film. A to, že nás núti snáď každých 10 minút pretrpieť mníšske biblické ódy, z neho ešte hlboké existenciálne dielo nerobí. (26.05.2012)