Rudá carevna

Vidět Marlene na fotografii není jako vidět Marlene ve filmu, teď už to vím. Vskutku velice uhrančivá a atraktivní žena dodnes, což teprv ve své době! Anděl s ďáblem v těle. Děj přímočarejší než jsem čekal, expresionistické skulptury zajímavé (avšak poněkud rušivé ), spousta davových scén. Milovníci zvonů si přijdou na své... (30.06.2013)

Ako to je u von Sternberga v prvej polovici 30-tch rokov zvykom, aj v tomto filme je až príliš veľa znakov nemého filmu, z ktorého sa mu akosi nechcelo pretransformovať na zvukový. Či už ide o texty na čiernej obrazovke, ktoré miesto vyprávača majú za úlohu posúvať dej, ale aj celkové ozvučenie filmu, kde sú zvuky nevýrazné (až na hudbu, ktorá až príliš výrazná) a aj hlasový prejav väčšiny hercov je hrozne monotónny. Keď sa k tomu všetkému aj dej hrozne vlečie a vlastne sa celý film toho až tak moc nedeje a Marlene začne poriadne hrať až po hodine filmu, tak vznikne takýto nudný "veľkofilm", ktorý mi pripadal, akoby trval 3 hodiny. (24.11.2020)

V rešpektovanom filmovom štúdiu PARAMOUNT, pod záštitou šéfa ADOLPHA ZUKORA, vznikali výnimočné exotické snímky, s obľubou vo využívaní európskych režisérov, ako sú napríklad Ernst Lubitsch, či renomovaný Josef von Sternberg, a jeho dvorná spoločníčka Marlene Dietrich, títo nesmierne povolaní tvorcovia, nakrúcajú pozoruhodný “historický” , povedal by som, že aj veľkofilm o cárovnej Kataríne II. , ktorá uspela v tzv. dámskej revolúcii. Som v Rusku - 18. storočia, a mám reálny pocit, že sa nachádzam v danej, prislúchajúcej dobe, a pritom som nevytiahol päty z prešpikovaných amerických ateliérov, kde sa postavili ohromujúce KULISY, a k tomu sú doplnky, ako MASKY, kostýmy a výprava, s tým, že bohužiaľ, bez akejkoľvek odozvy od americkej Akadémie filmových umení a vied, ale aspoň že niektoré kategórie ešte nejestvovali. A kašľať taktiež na historické nepresnosti, to nie je v tomto snímku podstatné, záleží najmä na obsadení hlavnej herečky + samotná štylizácia poňatia celkového dojmu, vytvára určitý pocit strašidelnosti a strachu, ako v klasických expresionistických filmoch. Nazval by som to povinnosťou, prečo sa vrátiť o viac, ako 80 rokov, pretože sa to oplatí ! (18.06.2017)

Předposlední spolupráce Sternberga a Dietrichové dala vzniknout poněkud výstřednímu kusu, který během své transformace ze studiového kostýmního dramatu v hodně poevropštěnou a nemálo hrůzyplnou pohádku připomene vrcholná díla německého expresionismu i (později natočený) druhý díl Petra Velikého. Sternberg se opět projevuje jako výrazný stylista, kterému kdovíjak nesejde na realistických dobových detailech nebo psychologickém motivování jednání postav, jejichž gesta jsou melodramaticky zveličená. Víc pozornosti věnuje neustálým kontrastům černé a bílé, přičemž bílá ve finále, podobně dramatickém jako konec prvního Kmotra, ironicky vzbuzuje docela jiné konotace než v úvodu. Extravagantní dekorace a rekvizity působí jako zhmotněné stíny herců, které Sternberg často nechává „zmizet“ mezi neživými objekty. Objektem se po svém příjezdu do Ruska stává také hlavní hrdinka, jež ale brzy pochopí, jak mezi necivilizovanými šílenci obstát. Ze sexuální kořisti se mění v dravce tím, že si své ponížení začne vychutnávat. V podání Dietrichové, která si mlsně prohlíží muže i ženy a přesně ví, jak servírovat dvojsmyslné repliky, aby neztratily ze své smyslnosti, jde o proměnu velmi přesvědčivou, scénářem navíc dobře „vyargumentovanou“, a zajišťující filmu příznivce nejen mezi milovníky campu, ale také mezi feministickými kritičkami. Nejsem ani jedním, přesto mne jediný záběr nenudil. 75% (13.02.2016)

Jak píšou v tom obsahu o hře světel a stínů, tak to si přeložte tak, že značnou část filmu je hovno vidět. Nečekal jsem historický příběh, to ostatně od Hollywoodu nikdy nikdo nechtěl. Jinak se tu hodně mlátí zvonama, řve pompézní hudba a jedinej, kdo mě bavil, byla Louise Dresser v roli Alžběty I. Jinak přerod vyjukané německé pipky ve vládkyni velké země je podán hodně krkolomně, krom toho Marlene Dietrich se v závěru místo majestátního výrazu triumfu tváří jak při orgasmu. Filmový expresionismus zjevně není nic pro mě a zdejších 78% je evidentně z povinné úcty k legendám. (07.07.2016)