Rudá carevna

Vidět Marlene na fotografii není jako vidět Marlene ve filmu, teď už to vím. Vskutku velice uhrančivá a atraktivní žena dodnes, což teprv ve své době! Anděl s ďáblem v těle. Děj přímočarejší než jsem čekal, expresionistické skulptury zajímavé (avšak poněkud rušivé ), spousta davových scén. Milovníci zvonů si přijdou na své... (30.06.2013)

Což o to, příběh je to velký, vizuálně nádherně podaný (především scény s prvky expresionismu těší očko divákovo) a s podmanivou Marlene, nicméně ta nekonzistentnost, přemíra obrazové "vaty" a povrchní vyprávění celkový dojem výrazně snižují. Vzato kolem a kolem, i v první polovině třicátých let vznikala větší, výraznější, líbivější či zajímavější - zkrátka povedenější kinematografická díla, takže trojhvězdí. (30.06.2013)

Film uváděný jako Drama / Romantický / Životopisný / Historický už evokuje otázku, co je vlastně zač. Romatický snad, určitě crazy komedie, a to poměrně slaboduchá. Všechno tu jde jaksi šejdrem: 33 letá Marléna (hraje 15 letou Sofii Frederiku Augustu) si se svou rolí očividně neví rady, stavby (nabubřelé, nevěrohodné, všude samí kostlivci, lebkouni, čerti a draci), střih (prolínačky do omrzení), kamera (rádoby umělecké průhledy přes různé struktury), scénář (asi úplně to nejslabší), režie (jde o téhož režiséra, který natočil třeba "Newyorské doky"?). Poslání filmu je jednoznačné: ukázat barbarský, krutý a nevzdělaný národ, který může spasit pouze pruská inteligence (holka ze Štětína). Kdyby Josef Geobbels si na M.D. tak nezasedl, mohl tento film skvěle využít pro své propagandistické cíle. Řekl jsem si, že nebudu hodnotit podprůměrné filmy, tento je tak na mezi. Ještě jedna poznámka: zrovna si čtu Čechovovy povídky - jak jiný, citlivý a uvážlivý a smířlivý pohled na Rusko a jeho problémy, a vlastně na problémy nás všech. (24.02.2014)

Jak píšou v tom obsahu o hře světel a stínů, tak to si přeložte tak, že značnou část filmu je hovno vidět. Nečekal jsem historický příběh, to ostatně od Hollywoodu nikdy nikdo nechtěl. Jinak se tu hodně mlátí zvonama, řve pompézní hudba a jedinej, kdo mě bavil, byla Louise Dresser v roli Alžběty I. Jinak přerod vyjukané německé pipky ve vládkyni velké země je podán hodně krkolomně, krom toho Marlene Dietrich se v závěru místo majestátního výrazu triumfu tváří jak při orgasmu. Filmový expresionismus zjevně není nic pro mě a zdejších 78% je evidentně z povinné úcty k legendám. (07.07.2016)

Předposlední spolupráce Sternberga a Dietrichové dala vzniknout poněkud výstřednímu kusu, který během své transformace ze studiového kostýmního dramatu v hodně poevropštěnou a nemálo hrůzyplnou pohádku připomene vrcholná díla německého expresionismu i (později natočený) druhý díl Petra Velikého. Sternberg se opět projevuje jako výrazný stylista, kterému kdovíjak nesejde na realistických dobových detailech nebo psychologickém motivování jednání postav, jejichž gesta jsou melodramaticky zveličená. Víc pozornosti věnuje neustálým kontrastům černé a bílé, přičemž bílá ve finále, podobně dramatickém jako konec prvního Kmotra, ironicky vzbuzuje docela jiné konotace než v úvodu. Extravagantní dekorace a rekvizity působí jako zhmotněné stíny herců, které Sternberg často nechává „zmizet“ mezi neživými objekty. Objektem se po svém příjezdu do Ruska stává také hlavní hrdinka, jež ale brzy pochopí, jak mezi necivilizovanými šílenci obstát. Ze sexuální kořisti se mění v dravce tím, že si své ponížení začne vychutnávat. V podání Dietrichové, která si mlsně prohlíží muže i ženy a přesně ví, jak servírovat dvojsmyslné repliky, aby neztratily ze své smyslnosti, jde o proměnu velmi přesvědčivou, scénářem navíc dobře „vyargumentovanou“, a zajišťující filmu příznivce nejen mezi milovníky campu, ale také mezi feministickými kritičkami. Nejsem ani jedním, přesto mne jediný záběr nenudil. 75% (13.02.2016)