Polnoc v Paríži

Je vidět, že Woody Allen je stále v plné síle a představil divákům svůj další "Allenovský" kousek, který ve Vás vzbudí nezměrnou touhu ocitnout se v dávných "Zlatých časech", kde mobily a Internet byly sci-fi a svět se nacházel v době, kdy nebyl ještě tak hektický a uspěchaný, a lidé v něm nebyli tak arogantní, bezohlední a materialisticky založení. Neměli nic z těch věcí, které nás dnes obklopují ze všech stran, ale jistě byli v mnohém šťastnější a klidnější, než člověk v dnešní době, kde vše záleží jen na penězích, výkonu a technice. Jednotlivec se v té velké mašinérii ztrácí a záleží jen na tom, co může dát, prodat, ne co představuje. Tehdy to byla doba pokroku, vynalézavosti, talentu, touze se zdokonalovat. A teď? Vše se jen kopíruje, na kvalitě ani talentu už mnohdy nezáleží tolik, jako na samotné slávě, vede pásová výroba všeho a člověk je jen otrokem moderní doby, která z něj často vytváří jen pracovní nástroj na splnění svých vlastních, vyšších zájmů. Všechny tyto dojmy ve mně dokázal Woody vzbudit. Dokázal do Půlnoci v Paříži vložit jakési poselství a zpracovat ho. Na každém je, jak silně jej bude vnímat. Okouzlující dílo, ve kterém mi snad vůbec poprvé byla Rachel McAdams nesympatická, protože její postava byla tak trochu "kráva" a Owen Wilson byl pro mě zase příjemně snesitelný. Nechala jsem se unášet dobovou nostalgií a výskytem postav, které utvářely dějiny umění. Tom Hiddleston jako Francis Scott Fitzgerald, Corey Stoll jako Ernest Hemingway, Adrien Brody coby "šokující Španěl" Salvador Dalí (když jsem poprvé spatřila ten jeho mocný knír, hned mě napadlo, jestli to nebude náhodou Dalí, a vida:) společně s Luisem Buñuelem a Kathy Bates coby Gertruda Steinová. Taky bych si přála, aby se pro mě vždycky o půlnoci zastavilo parádní retro autíčko a odvezlo mě pryč do jiné doby:) (17.11.2013)

,,Jsem Gil Pender. Byl jsem s Hemingwayem a Picassem. Pablem Picassem a Ernestem Hemingwayem. Jsem Gil Pender z Pasadeny. Z 21. století“....... /// NOSTALGIE JE POPÍRÁNÍ STRASTIPLNÉ PŘÍTOMNOSTI. Gil je chlápek žijící minulostí. A zamiloval se do Paříže, města všech romantiků. Není divu, že když se ocitne o půlnoci v .... (tak mu spadne čelist). Hledáte příležitost, jak popustit uzdu svý fantasii? W. Allen to udělal. Neobvyklým způsobem (skoro sci-fi). Jako umělec, kterej nepropadá zoufalství, ale snaží se najít protilék na pocit marnosti z naší existence. A třeba doufá, že příští století se někdo podobně zatoulá po N.Y. a (s úctou a láskou) potká jeho samotného. (Všichni se bojíme smrti a pochybujeme o našem místě na světě.) Milovníci Paříže, slavných osobností, romantické duše, obdivovatelé Allenových dialogů, starých věcí nebo jen snílci, kteří se chtějí nechat inspirovat uměním, Paříží – budou spokojeni. Milý, milá, milé. S citem pro casting a přesně střiženou stopáží. (To, že existuje Paříž a někdo by chtěl žít jinde na světě, pro mě navždy zůstane záhadou. A nevadí mi zmoknout (ani v Liberci).) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zjistím, čemu se říká ,,logika zlatého věku“. 2.) Řvu nadšením při vyslovení jmen Geltruda Steinová, Hemingway, Zelda Fizgerald.... 3.) Thx za titule ,,Nightlysin“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (28.10.2011)

Allen nezklamal. Se značnou výpomocí tradičně vynikajících herců a se svým nejinteligentnějším scénářem za dlouhé roky v zádech udělal magické Paříži tak skvělou a půvabnou reklamu, že tím naráz trumfnul skoro všechny své New Yorské balady. Cestování do minulosti nebylo ve filmu snad ještě nikdy tak vkusně zábavné a rozhodně nenajdeme jiné dílo, po jehož zhlédnutí bychom se chtěli o všech těch účinkujících legendárních umělcích, od Hemingwaye až po filmaře Buňuela, dozvědět úplně všechno.... Wilson je permanentně sympatický, McAdams hraje bohužel druhé housle, ale zase ji s grácií zastupuje neodolatelně rozkošná Cotillard. Možná až sám poznám krásy Paříže, bude to za 5*...... (29.11.2015)

Úvodní nebo vlastně ještě titulková scéna složená ze záběrů stmívající se Paříže za doprovodu unylé swingové nebo jaké záležitosti mě sice málem zabila, ale o slabou hodinu a půl později mi nezbylo než konstatovat, že jsem už dlouho neviděl tak všestranně zvládnutý feel-good film, který by nebyl o milostných vztazích. Tedy ne že by o nich Půlnoc nebyla, ale nejde o ně v první řadě. V té je to totiž o hledání sebe sama, nevidění toho, co mám před očima, a o naivní představě o starých zlatých časech. A o zazobaných bohorovných republikánských prasatech, do sebe zahleděných všeználcích přesvědčených o vlastní výjimečnosti, a tak vůbec:) A kdyby tihle jmenovaní nebyli tak napřesdržku, byla by to ukrutná sranda - takhle jde jenom říct, že hrají jako z partesu. A nejenom oni, v téhle Paříži jsou výborní úplně všichni, včetně historických postav. Adrien Brody si musel svého Dalího zatraceně užívat, ale já bych proti téhle divácky až příliš vděčné kreaci vyzdvihl Alison Pill jako Zeldu Fitzgerald, a hlavně Kathy Bates. Ta baba je naprosto neskutečná, jakmile její Gertruda Stein vkročí do obrazu, nikdo jiný už v něm není, ona prostě všechny svojí pozitivní energií převálcuje do placata. K někomu takovému bych si taky chtěl chodit pro rady:) No jak to uzavřít... prostě je to tutovka, za mě 90%. Ale jiného Allena jsem neviděl a ani to nemám v plánu - anebo možná, ale rozhodně nepůjdu proti proudu času dál než k Matchpointu. PS: Že Hemingway byl v reálném životě sui generis sekáč jsem věděl, ale tenhle film z něj udělal Jardu Jágra:) (21.05.2012)

Velmi milý film. Není dokonalý a atmosférou podobné Purpurové růži z Káhiry se rovnat nemůže, ale sledoval jsem ho hodinu a půl s permanentním úsměvem, a to je třeba ocenit. Woody Allen ve scénáři jako by spojil kouzlo dvou svých krátkých povídek - Vzpomínek na dvacátá léta, v nichž líčí, co zažil s Hemmingwayem, Steinovou, Picassem, Toklasovou a dalšími, a excelentní Postavy Kugelmasse, jejíž hlavní hrdina začne díky iluzionistovi zahýbat manželce s paní Bovaryovou. Půlnoc v Paříži je příjemné pokoukání, které sice mohlo být propracovanější (hlavně pokud jde o onu knihu, kterou si Gil koupí a v níž si o sobě čte), jenže jeho myšlenka o touze žití v jiných dobách na úkor přítomnosti a hlavně jeho závěr je tak krásný, že skoro všechny výtky nakonec musely stranou. (10.08.2014)