Polnoc v Paríži

Popocházení a posedávání po Paříži, jak ji vidí Allen, je v prvé řadě příjemné. Naštěstí bez nesnesitelné nasládlosti a s ochotou přiznat, že líbivý žánrový povrch jen skýtá útočiště šavlozubé mrše jménem život. Vyznání lásky bývalému intelektuálnímu a uměleckému středobodu Evropy si počínaje pohlednicovou předehrou říká o srovnání s Manhattanem, natočeným ovšem v době, kdy byly Allenovy vtipy vybroušenější a poznání, k nimž docházel, skeptičtější. Společné mají oba filmy schopnost přimět vás vzít tenhle idealizovaný portrét velkoměsta za svůj a konkrétně v tomto případě po skončení projekce zasněně pronést „Paris, je t'aime“. Owen Wilson se do Allena „přehrál“ nečekaně hladce, v souladu s rozesmívacím potenciálem své tváře ubral na intelektualismu a přidal na – rozumně krocených – grimasách. Oproti průtokovým romantickým komediím je Půlnoc v Paříži uvědomělejší a stylem umírněnější (herci se v dlouhých záběrech hezky nachodili), pouze zesílila mé obavy, že Allen buďto definitivně rezignoval na snahu natočit ambicióznější film s více významovými vrstvami a promyšlenější narací, nebo mu jednoduše došly náměty rozpracovatelné nad rámec milé anekdoty. 80% Apendix: Nejvíce pobavilo setkání se surrealisty (kouzelně excitovaný Brody) a ujištění, že Buňuelovi trvalo strávit výchozí situaci Anděla zkázy zhruba stejně dlouho (cca 30 let), jak bude pochopení jeho satiry trvat nepřipravenému divákovi. Zajímavé komentáře: DaViD´82, FlyBoy, Vančura (29.09.2011)

Je to trošku patetický kýč, v němž se ve srovnání s předchozí Allenovou tvorbou nic nového neobjeví. Naopak, vše staré je zde banálně, povrchně a ne příliš vtipně aplikováno na nový vizuál. Chatrnost scénáře, v němž se zázrakem objevivší intelektuální a umělecké osobnosti dvacátých let setkávají odbíjením půlnoci s hlavním hrdinou - romanticky smýšlejícím románovým debutantem - jen podporují špatně napsané dialogy, v níž se Hemingway, Fitzgerald, Steinová, Dalí, Bunuel, Picasso, Man Ray a spol. omezují buď na neustálé hlasité proklamace svých jmen nebo na čítankové floskule co kdo o kom řekl/napsal. Pokud je to součástí konceptu, napadá mě snad jen ta interpretace, že hlavní hrdina má v hlavě skutečně nádor, jak mu dvakrát naznačuje jeho přihlouplá snoubenka, a ten v souladu s jeho romantickou povahou rozjíždí poněkud "literární" psychózu s pravidelnými výlety do jiného světa (dvacátých let v Paříži) á la Popelka (k ránu pěkně zase šup domů). V případě, že je konstrukce onoho "zlatého věku" pouze výplodem hrdinovy počínající schizofrenie, bylo by nasnadě, že repliky oněch slavných umělců se omezují jen na klišé, která si o nich kdy přečetl a na výčet děl, které stvořili (k tomu špetka romantické zápletky podnícená frustrací z nenaplněné lásky). Bohužel ani tak není příběh příliš konzistentní, neboť se v něm nikdo "neprobudí" ani nezůstane zaklet navždy (až na jednoho detektiva). Banálnost pointy ohledně neustálého otáčení se zpět v čase a idealizace minulosti je útrpná. Woody Allen se v posledních filmech buď skrytě věnuje tématice mentálního vyšinutí ("Užívej si co to jde" lze nahlížet jako případovou studii patologické mýtomanie a sociopatie - viz recenzi na indiefilm.cz), nebo se z něj postupně stává banální kýčař. Za každou špetku podvratnosti jsem u něj rád, ale bojím se, že si ji tam poslední dobou musím vkládat sám. (30.09.2011)

Nestarnúci Woody Allen ide ako píla. Ten nemá problém. Herci sa mu núkajú sami, dokonca za smiešne honoráre a vedia prečo. Woody Allen je značka a záruka kvality. Aby som pravdu povedal vôbec som vopred neskúmal dej filmu a preto som bol "cestovaním v čase" dosť zaskočený. Príjemne. Je obdivuhodné ako málo Allen potrebuje k tomu, aby vyrozprával príbeh o cestovaní v čase úplne bez trikov. Stačí iba chvíľa a uvedomíte si, že ich prítomnosť by bola vo filme rušivá, alebo ešte lepšie, úplne zbytočná. 80%. (07.10.2012)

"Jo, vy jste surrealisti, ale já jsem normální chlap..." Strašně dlouho jsem si myslela, že mě ten film bavit nebude. Protože Woody si z těch hrozných povrchních hloupých lidí dělá sice dělá srandu, ale naprosto vážně mě nutí se na film o nich dívat a to pořád nějak nemůžu rozdýchat. Jenomže potom nám odbijí hodiny, ono se to zlomí a film je najednou zábavný. Ale... stejně mám pořád v hlavě jakési pochyby a jednou půjdu možná s hodnocením níž. A nepůjdu. (11.02.2012)

Ano, svým způsobem je příběh takovou šálovinou, nad kterou když se zamyslíte, tak najdete spoustu logických děr a nezodpovězených otázek (např. jak se dostával do minulosti), ovšem když se od těchto věcí oprostíte a vnímáte tento snímek jako poetický, romantický a oddechový film s trochou fantasy a velikou atmosférou denní, ale i noční Paříže za tónů melancholické a sentimentální hudby, dokáže vás Woody Allen se svou Půlnocí v Paříži nadchnout. P. S. Chtěl bych takový děj vidět zasazený do Prahy - setkání s obrozenci, Nerudou, J. K. Tylem, B. Smetanou, apod. :) (03.03.2013)