Polnoc v Paríži

Popocházení a posedávání po Paříži, jak ji vidí Allen, je v prvé řadě příjemné. Naštěstí bez nesnesitelné nasládlosti a s ochotou přiznat, že líbivý žánrový povrch jen skýtá útočiště šavlozubé mrše jménem život. Vyznání lásky bývalému intelektuálnímu a uměleckému středobodu Evropy si počínaje pohlednicovou předehrou říká o srovnání s Manhattanem, natočeným ovšem v době, kdy byly Allenovy vtipy vybroušenější a poznání, k nimž docházel, skeptičtější. Společné mají oba filmy schopnost přimět vás vzít tenhle idealizovaný portrét velkoměsta za svůj a konkrétně v tomto případě po skončení projekce zasněně pronést „Paris, je t'aime“. Owen Wilson se do Allena „přehrál“ nečekaně hladce, v souladu s rozesmívacím potenciálem své tváře ubral na intelektualismu a přidal na – rozumně krocených – grimasách. Oproti průtokovým romantickým komediím je Půlnoc v Paříži uvědomělejší a stylem umírněnější (herci se v dlouhých záběrech hezky nachodili), pouze zesílila mé obavy, že Allen buďto definitivně rezignoval na snahu natočit ambicióznější film s více významovými vrstvami a promyšlenější narací, nebo mu jednoduše došly náměty rozpracovatelné nad rámec milé anekdoty. 80% Apendix: Nejvíce pobavilo setkání se surrealisty (kouzelně excitovaný Brody) a ujištění, že Buňuelovi trvalo strávit výchozí situaci Anděla zkázy zhruba stejně dlouho (cca 30 let), jak bude pochopení jeho satiry trvat nepřipravenému divákovi. Zajímavé komentáře: DaViD´82, FlyBoy, Vančura (29.09.2011)

Odlehčené (nejen) milostné dobrodružství v magickém městě s lehce fantastickým nádechem a typicky allenovským stylem - koukatelným, deviantně líbivým a značně (chytře) ulítlým... mysteriózní zápletka nabízí komediálního-nadpřirozena-chtivému diváku relativní satisfakci, coby dějepisný cestopis jde asi rovněž o zdařilou frašku... ale je to tak nějak od všeho trochu a vychází z toho taková freska, z níž zbyde za pár dní jen snová imprese bez hlubšího dojmu... nejsem zrovna typ, co si potrpí na blockbustery a cokoli jiného hází do koše, leč půlnoční metropole mě očarovala rozhodně méně než Owena Wilsona, byť mi její inspirativní síla, jemnost, vůně a barevnost dlouhodobě imponuje. Zadostiučiněním tak pro mě osobně byla především hudba. Inu suma, jako slastně ironické vybočení ze všedních témat kinohitů nebo opáčko před humanitní částí maturity asi fajn. 60% (14.10.2011)

Reklama na Paříž. Tu vybájenou snílky a nenapravitelnými romantiky; tedy pravý opak skutečné Paříže. Což vem čert, když Woody dokáže opojit právě touto skoro až melancholickou atmosférou "města lásky" tak, že máte chuť se tam z fleku vypravit... K tomu si přičtěte výtečného Owena Wilsona (který hraje Woodyho lépe než Woody sám), opětovně roztomilou (a opětovně zcela jiným způsobem) Marion Cotillard, veškeré scény se smetánkou surrealismu "nosorožec-Buñuel-Dálí-Man Ray-nosorožec", hravost (ano, Allen vykrádá sebe sama; a co?) a celkově zdařilou uvolněnou atmosféru "všichni jsme se bavili", kterou se navíc daří přenést i na diváka. Což zdaleka ne vždy jde nutně ruku v ruce. (27.09.2011)

Nenáročná, zábavná jednohubka o cestovaní začínajúceho spisovateľa do obľúbených miest histórie Paríža v rámci jeho osobného vnímania dejín. Scéna so Salvadorom Dalím, Luisom Buňuelom, Manom Rayom a nosorožcom nemala chybu a posúva film spoločne so scénou dvojitej interpretácie Picassovho aktu v galérii pre ich dlhodobejšiu zapamätateľnosť - na rozdiel od monotónnejšie pôsobiaceho zvyšku - do štvorhviezdičkovej úrovne. 78,68% (07.02.2012)

"Woody Allen mi navrhl, abych hrál sám sebe v Annie Hall. Nabízeli mi třicet tisíc dolarů za dva dny práce, ale musel bych zůstat týden v New Yorku. Po určitém váhání jsem odmítl. Nakonec hrál sám sebe Mac Luhan v hale kina. Později jsem ten film viděl a vůbec se mi nelíbil." (Z autobiografie Luise Buňuela - "Do posledního dechu".) ... Půlnoc v Paříži je milý, ale přece jen trochu povrchní film, a Buňuel je v něm ztvárněn takovým způsobem, že jsem uvažoval, zda nejde o Woodyho pomstu. Odhlédneme-li od tohoto malého problému, dokázal Woody celkově překvapit, protože je to na jeho poměry docela fantasy (jak správně podotýká žánrová kolonka). Počáteční okouzlení se bohužel časem tak nějak rozplizne - zvláště ke konci, kdy přichází další skok do dalších "lepších" časů. Je sice nabíledni co tím chtěl autor sdělit, bohužel to jde na úkor původně pozitivního dojmu z viděného. Zdá se, že Woody nezvládl úplně dobře využít potenciál vlastního námětu. Možná to bude i tím, že na to, jak si děj zalidnil tolika slavnými pijáky, pije on sám až příliš střídmě. Přesto doporučuji všem Woodyho příznivcům, zájemcům o historii umění a samozřejmě ctitelům francouzského hlavního města. Škoda, že Henry Miller přišel do Paříže až těsně po zde vypíchnutých zlatých obdobích. Určitě by bylo zajímavé sledovat, jak se Woody vypořádává se všemi těmi filckami, kapavkou a syfilidou, které ve svém komentu vzývá pan verbal. (04.08.2013)