Sherlock Holmes: Hra tieňov

První díl holmesovské série od Guye Ritchiho (ale ano, čekám ještě nějaký ten díl navíc, producenti jsou patřičně namlsáni) se mi strefil do nálady a ocenil jsem moderní akčnější styl, herecké obsazení a vzájemnou chemii filmových postav. Potíž je v tom, že druhý díl naplňuje očekávání v tom smyslu, že je tam všeho tak nějak víc, tzn. víc akce, bombastičnosti, humoru, ale bohužel nikoliv bezprostředního, spíš trochu nuceného, a hlavně je to film tak nějak prvoplánový a neodpovídající ani tak vnitřní logice, jako spíš účelovosti. Kdopak frčí z dnešních mladých hereček? Noomi Rapace si udělala jméno na Miléniu, tak ji tam strčíme a nebudeme si dělat hlavu s tím, že je obsazená proti svému hereckému typu do komediálně laděného blockbusteru. Právě její postava cikánky je typickým příkladem toho, jak nefunguje chemie mezi hlavním mužským a ženským hrdinou. Taková Rachel McAdams byla typově obsazená přímo dokonale, je to přesně ten druh femme fatale, která s vámi dokáže příjemně flirtovat a zároveň vašemu nejlepšímu příteli lije jed do kávy. Kelly Reilly jako novopečená životní partnerka doktora Watsona je sice obsazena výborně a její postava má obrovský potenciál, který by mohl být založená na kontrastu mezi počestnou viktoriánskou ženuškou kladoucí si za cíl navářet manžílkovi, starat se o jeho šatník a ostatní životní potřeby, zatímco je nucena tlakem okolností čelit nejobávanějším zločincům své doby. Jenže téhle možnosti scénář vůbec nevyužívá. Chemie mezi hlavními partnery Holmesem a Watsonem je sice přenesená i do druhého dílu, jenže se tak nějak utápí v bombastické výpravě, v neustálých přesunech sem a tam, které mnohdy nemají ani oporu v logice vyprávění, zkrátka a dobře připomíná to některé pozdější bondovky i se všemi jejich neduhy. V jednotlivostech sice dokáže Guy Ritchie překvapovat, ale jako celek mi Hra stínů přijde jednoznačně jako krok vzad. Pryč je industriální retro, atmosféra viktoriánské Anglie a návaznost na literární postavu Sherlocka Holmese je opravdu mizivá. Hra stínů je ideální pro někoho, kdo si chce jen tak propláchnout mozek nějakým velkolepým blockbusterem s velkorysou výpravou, než pro někoho, kdo si zakládá na chytré filmařině a jemných finesách režie i herců. Takový Stephen Fry je spíš trapný než vtipný, Jared Harris v roli hlavního záporáka se sice snaží, ale ono to je těžké, když nemáte čím překvapovat a jak tahat diváka za nos. Akce i Sherlockovy schopnosti jsou z mého pohledu tak přepísklé, že i v rámci žánru, kdy se pohybujeme někde v mantinelech vytyčených kdysi Indiana Jonesem, je to příliš a připomíná to spíš některé komiksové postavy, než člověka z masa a kostí. Celkový dojem: 45 %. (07.01.2012)

Tak nějak mi to sedlo víc než jednička. I tak nebude Ritchie rozhodně nikdy mým favoritem na režisérské sesli. Hlavně ale, že se zlaťáky po prvním kalkulu sypaly. Logicky tak přišla dvojka, která znovu představuje narcistického chytrolína, který beztak má klíč i od britských korunovačních klenotů. Režijně znovu přeplácané a nevkusně násilně uchopené.. ale jsou to čisté tři hvězdy, naposledy byly docela s otazníkem. (03.06.2014)

Ke Hře Stínů můžu s klidem říct, že mě skutečně neskutečně bavila. Sice Ritchieho představa slavného anglického detektiva není jako přes kopírák toho z knížek, ale své kouzlo rozhodně má. Líbí se mi ten vykreslený obrázek staré Anglie, kdy mazaný profesor místního školského ústavu kuje pikle světového formátu a míní si mastit kapsy svého tvídového saka prodejem smrti. Nejlepší scéna byla pro mě ta v lese, zpomalé záběry odletujících třísek, lámajících se stromů, letících střel, výrazů všech zúčastněných nebo Robert a jeho přetěžká zranění. V porovnání s ním se může jít takový neustále zkrvavený Bruce Willis ve svých Pastích zahrabat. Je zde sice hodně scén těžce, ale opravdu těžce nadsazených, ale tohle já neřeším ... bylo to fajn. (25.05.2014)

První díl zafungoval jakýs takýs momentem překvapení, kdy se slavný detektiv pohyboval ve vytříbeném vizuálním světě Guye Ritchieho. Napodruhé je moment překvapení tatam a tak se najednou začnete šťourat v tom, co vám napoprvé nevadilo. Na dvě hodiny až příliš rozmělněný děj, upozaděné ženské hrdinky, nevýrazný záporák, až na nějaké dvě tři vtipné dialogové výměny prázdná vata, a hlavně, detektivní linka, která je vám úplně putna. Akční eskapády okoukané, což nespasí ani běh lesem, u kterého se nebojím použít slova o genialitě. První půlku jsem doufal, že se to v té druhé rozjede, jak občas někteří komentátoři slibovali, ale poslední půlhodinu už jsem se regulérně modlil za to, ať to skončí. Takový blockbusterový fail se jen tak nevidí. (28.04.2012)

|| Scenár: Kieran Mulroney, Michele Mulroney / Podľa námetu: Arthur Conan Doyle | Hudba: Hans Zimmer | Produkcia: Joel Silver, Lionel Wigram, SUsan Downey, Dan Lin | Distribúcia: Warner Bros. Pictures | Štúdio: Village Roadshow Pictures, Silver Pictures | Rozpočet: 125 miliónov $ | Tržby: 534,848,418 $ || Teraz, keď je už na svete paralelne s americkou filmovou sériou aj novodobé britské seriálové prevedenie, majú Ritchieho Hry tieňou neobyčajne ťažkú prácu ustáť kritiku a podržať si sympatie fanušíkov asi najobľúbenejšieho detektíva fiktívného charakteru. Tá z kráľovstva mu totiž šlape poriadne na päty. Svojou celovečernou štruktúrou má obrovský priestor na prehĺbenie charakterov a vzťahou, a svojské zasadenie do súčastnosti robí dielo divákovy bližším a chápateľnejším. Je veľmi pravdepodobné, že Ritchieho autorská skupina britskú verziu neprehliadla, a pobrala z nej malinké esencie, ktoré sú poznatelné síce len máličko v Tieňohre, ale v porovnaní s filmom z 2009 sú cititeľné. Naopak, seriál s Benedictom Cumberbatchom v hlavnej úlohe z 2010 je dielom vo vlastnom vesmíre, neovplyvnené predošlími spracovaniami. Pravdepodobne ani jeho vznik nebol vyvolaný kôli Ritchieho úspechom, nato boli štrukturálne a prevedením príliž nápadité a šikovné, aby boli vytvorené behom roka. Mimo toho je ale Sherlock Holmes: A Game of Shadows pre mňa lepším dielom od Ritchieho než jednička. Všetko klape, film má tempo, napätie, hudba ladí do filmu neuveriteľným spôsobom (ajkeď Zimmer buď nevedel v akých častiach európy sa budú jednotlivé hudobné formy objavovať, alebo dávajú ešte zložitejší dôvod, prečo sa Don Giovanni hraje v Paríži, a videňský valčík vo Švajčiarsku - tento zámer som neodhalil - no zámer to určite je, pretože motívi sa objavujú pri nástupe jednotlivých miest). Každopádne, choreografia bitiek, akčných a spomalených scén je šikovná, a určite som sa nenudil, ako sa to viackrát stalo u jedničky. Ale nakoniec, a to sa nestíham opakovať: Každý dojem z filmu závisí od aktuálneho fyzicky-psychického stavu diváka. Dnes som bol v pohode, zajtra už možno nie :) (05.05.2012)