Daleká cesta

1948...zajímavá doba na tento film.. a hlavně hodně dobrá a rychlá reakce na situaci. Co mě zaujalo byl začátek a konec...symbolicky nadepsané jméno hnusného německého pohlaváře(Hitler, Heydrich atd..)a jeho rasistické a hloupé kecy na kameru, zjevná duševní d*mence každého z nich a miliony rukou hajlujících za oponou červeno-bílo-černé svastické vlajky. Němci - hnusné s**** to mě napadlo nejen při koukání na tento film a jelikož mě tato tématika hodně zajímá tak se mi film celkem líbil až na to, že jsem viděla řádku mnohem lepších válečných filmů. Ale jako trezorová záležitost je to asi něco co by měl vidět každý povinně. Konec filmu taktéž symbolický s vyjmenováním všech koncentračních táborů a ukázkou židovského hřbitova. (13.10.2012)

Výtvarný film, natočený v duchu německého expresionismu (spíše než ruského). I když se takto vývarně zaměřené filmy se v poválečné době už netočily, považuji spojení romantického expresionismu s podobně romantický laděným nacismen za vhodné pro vyjádření reality, která se reálně chápat naprosto nedá. I když mezi expresionismem a nacismem leží znaménko ≠, a expresionismus byl nacisty prohlášen za zvrhlé umění, určitá ambivalence tu přece jenom bude. I když se dnes Radokův experimentální duch dnes jevit jak překonaný, na druhou stranu právě t je dnes na tomto filmu svůdné. Spojení filmu (expresionismus) s dokumenty (nacismus) je možno vzhledem k uvedenému znaménku nerovnosti kritizovat, ovšem v té době měly jiný náboj než dnes, když se detaily Hitlerova (a spol.) života, radovánek a smrti, promítají opakovaně v hlavních vysílacích dobách na hlavních televizních stanicích. (22.10.2014)

Naprosto geniální filmové dílo! Způsob jakým Radok sděluje zkušenost z Terezína je pro českou kinematografii jistě převratný. Pod vlivem německého expresionismu Radok vytváří syrovou výpoveď o Holocaustu, která ve světě v té době neměla obdoby. Prolínáním příběhu s propagandistickými záběry na AH a pochody nacistů umocňuje tísnovou atmosféru příběhu a naopak mašinérii ideologie. (03.08.2008)

Tak rozhodně jeden z nejlepších československých (a možná i evropských) filmů období prvních poválečných let, který - jak by napsal uživatel mchnk - je potřeba znát... i když přiznám se, že jeden z aspektů (skloubení dokumentárního filmu s hraným), pro který bývá tento snímek vyzdvihován, mi ze začátku síše překážel a vyvolal trochu rozporuplné dojmy. Kombinace sestřihů z nacistických propagandistických dokumentů a útržkovitého rozehrávání spíše intimního příběhu mi přišla trochu násilná, možná bych spíše uvítal místo toho nějaký mini-dokument ze života Židů před válkou. Ale je to opravdu jen drobná výhrada k netradičnímu rozjezdu Radokova filmu. Se stupňující se tísní a přicházejím zlem v podobě prvního a pak druhého transportu se současně stupňuje i celkové vyznění příběhu, který při dostatečné soustředěnosti snad ani nemůže nezasáhnout diváka svou silnou expresivní výpovědí o jedné z nejtragičtějších událostí moderních dějin - holokaustu. Místy téměř až hororový či kakofonní prožitek s úžasně propracovanou výtvarnou i hudební stránkou, mrazivé obrazy temného prostředí ghetta v kamerové hře na světlo a stín, neskutečná síla ze živé orchestrální hudby či zpěvů židovských ukolébavek. To všechno zastiňuje i místy trochu divadelní výkony některých herckých protagonistů, z nichž vedle Blanky Waleské v hlavní roli vyčnívá zejména přijemně civilní Otomar Krejča (budoucí "vůdce" legendární herecké generace Národního divadla). A pak ten závěr, ten brutální závěr v prožitích vězněného lidu z osvobození...! 90% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945 - 1948) (24.02.2019)

Stylisticky velmi vynalézavý film, kterému k pomyslné dokonalosti chybí jen kousek. Užití dokumentárních záběrů (případně záběrů z nacistických propagandistických filmů) tu například neslouží jen k zasazení příběhu do historického kontextu, ale jednotlivé ikonické obrazy (vzestup Hitlera, mrtvoly židů v koncentrácích...) navíc fungují i jako narativní zkratka, jejímž použitím přitom film neztrácí na kontinuitě probíhajícího děje. V určitých momentech se záběr, ve kterém sledujeme příběh, prostě zcvrkne na malé okénko, zatímco na pozadí se objevují ony autentické, často ikonické momenty. Toto rané, na tu dobu invenční využití vertikalizace vyprávění i stylu pak umožňuje filmu hladce přecházet mezi jednotlivými úseky války - v onom zmenšeném "narativním" okénku vždy v tomto procesu dojde ke střihu, takže se pak do děje vracíme kolikrát na jiném místě a v jiném čase. Velice působivě se tu pracuje se zvukem, který buď přechází z diegetického do nediegetického (klavírní crescendo gradující ve scéně sebevraždy, kterou přímo nevidíme), nediegetický zvuk imituje a nahrazuje ten pomyslný skutečný (postupný příjezd vlaku), případně diegetický zní jako nediegetický (závěrečné třískání do rozbitého klavíru). K tomu všemu se v důležitých scénách nápaditě využívá kamery nebo střihu ke zprostředkování mentálních stavů hrdinů (nakloněné rámování nebo sugestivně rychlý střih ve sprchách) a zároveň si snímek dává veliký pozor na to, co nám ukáže nebo ne (již zmíněná sebevražda), případně kdy nám to (pro větší působivost) ukáže a jak dlouho to důležité oddálí. Závěrečná čtvrthodina, ve které narace opouští osudy hlavních postav a předvádí sled vypjatých výjevů, je naprosto famózní a vlastně nevím, proč to nehodnotím maximem - snad proto, že vyprávěný příběh tu, hlavně ve druhém aktu, trochu přešlapuje na místě a není úplně snadné děj sledovat. Ale možná jen zaměňuju nepřehlednost za svůj nedostatek pozornosti. (24.09.2012)