Réžia:
Susanne BierScenár:
Anders Thomas JensenKamera:
Morten SøborgHudba:
Johan SöderqvistHrajú:
Mikael Persbrandt, Trine Dyrholm, Ulrich Thomsen, William Jøhnk Nielsen, Markus Rygaard, Wil Johnson, Elsebeth Steentoft, Satu Helena Mikkelinen (viac)Obsahy(1)
Film vypráví příběh dvou rodin, jejichž osudy se náhodně spojí skrze přátelství dvou dospívajících synů. Elias, jehož otec pracuje jako doktor v Africe a prožívá právě manželskou krizi, je šikanován ve škole, zatímco Christian, který se rozhodne ho bránit, se do města přistěhoval s otcem po nedávné smrti matky. Film řeší zdánlivě jasné etické otázky po smyslu pomsty a násilí s ní spojeným. To vše na pozadí skutečných světových konfliktů, kterým čelíme a které reprezentuje právě postava dánského lékaře v Africe. Film není samoúčelnou plejádou dramatických situací, tak jak je známe z mnoha evropských filmů současnosti, ale precizním pohledem do života dvou generací lidí, jimž se představa lepšího světa znenadání začíná vzdalovat. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (3)
Recenzie (217)
Další dánský příspěvek do filmového světa. Jak to Ti Dánové dělají, že ať natočí cokoli, má to svoji kvalitu, myšlenku a nápad. Konkrétně Susanne Bier je režisérská extratřída, definitivně jsem si ji zařadil do své topky. Film, který se zabývá mnoha tématy, žádné z nich nepitvá do hloubky, což může být výhoda i nevýhoda. Mě kupříkladu zaujalo jedno zcela vedlejší téma - vztah Dánů a Švédů, který nám Čechům neznalým regionálních podrobností uniká. Mikael Persbrandt se mi líbil nejvíc. Z mého pohledu zasloužená ocenění. ()
Vlezdoprdelský kalkul nestydatě vykořisťující emoce přežvykujících držek před plátnem. Jedna velká, zavrženíhodná, slzopudná, citová ždímačka a hlavně ryzí definice výstavní festivalové děvky, jež zvládne pusou dvanáct macatých diváckých klacků a pravačkou dalších čtyřicet. Susanne Bier dávám košem hned po prvním rande, neboť žádný jiný film se mi ještě nesnažil tak mermomocně vecpat svou obludnou naolejovanou hlavu mezi půlky. Žádný jiný film mě ještě nenechal v tak polonasraném a zhnuseném rozpoložení vůči zemím severským a všem jejich servítek prostých domorodců s líbivě vychlastanou melodií hlasu. A nebýt dvou bravurně střižených protipólů pány Persbrandt a Thomsen, tak bych ty veškeré zbylé hvězdičky našťouchal režisérce do chřtánu a celou bych si ji nastrouhal do kebabu. ()
Prvú hodinu som mal dojem, že ide o film roka 2010, avšak akási nerozhodnosť, kam to celé nasmerovať a ako to ukončiť toto moje nadšenie tretia tretina rýchlo zmrazila. Keď sa dve postavy rozprávajú o tom, že o siedmej ráno v nedeľu nebude nikto vonku, tak hádajte ako to dopadne. No a čo na to svoje auto Lars, na ktorého sa pri rozuzlení úplne zabudlo, pričom práve on by to tuctové finále mohol poriadne okoreniť? Áno, myšlienkami Bier rozhodne boduje, aj paralelnými príbehmi, kde si jednoducho odvodíte, ako vlastne tie vojny začínajú. Lenže my vojny chceme, za chyby ich ako ľudstvo nepovažujeme, a tak nemôžeme ani hovoriť o neschopnosti poučenia sa z vlastných chýb. ()
Docela mě zklamalo, že zrovna oskarový severský film je má naprosto neoriginální scénář a je vlastně takovým koncentrátem prvků typických pro dánskou, švédskou nebo finskou kinematografii. Všechna témata, kterých se Lepší svět dotkl, byla už mnohem lépe zpracována v jiných severských filmech, které jsem viděl. Paradoxně, na to jak je film roztříštěný, působí nakonec, v rámci možností, docela komplexně. Scénář byl z mého pohledu opravdu poněkud slabší, mnoho věcí bylo příliš vykonstruovaných a braných tak nějak samozřejmě, přestože se jednalo o zlomové momenty. Z herců byl nejlepší africký lékař a Thomsenův syn, oba dva typově perfektně vybraní. Dal bych tomu tak tři a půl hvězdy, ale zaokrouhlím nahoru. ()
Motivy viny, odpuštění nebo nenávisti si bere za své renomovaná dánská autorka Susanne Bier, která opět staví své izolované a v pasti lapené postavy před složité volby. Využívá k tomu dva zcela odlišné světy, uprchlický tábor v Africe a na první pohled zdánlivě klidné Dánsko. Zatímco v Africe se děje nevýslovné násilí praktický každý den, v Dánsku takové momenty vybleskují občas, ale s o to větším dopadem. Bohužel v druhé polovině snímku Bierová působí spíš jako manipulátorka bez ostřejších hran, neviděl jsem tentokrát takové skvostné pasáže jako třeba v případě Otevřených srdcí nebo Po svatbě, dialogy nejsou tak úderné, dilemata ohledně pozice násilí řeší postavy až příliš za diváka, kterému autorka stále víc podlézá – a to dobře asi není.. 70% ()
Reklama