Nikdo nic neví o perských kočkách

Najväčšia finesa tohto filmu spočíva v tom, že nás dokáže vedomostne, kultúrne a ľudsky obohatiť oveľa viac ako akýkoľvek dokument o útrapách režimu a zároveň nás na konci svojho minimálneho naratívu dokáže priviesť k zimomriavkam, hoci fikčný svet bol masívne upozaďovaný v prospech dokumentárnej stránky tohto filmu. Skrátka skvelá kombinácia dokumentu a fikčného filmu. (22.05.2010)

Minimalistický a lehce naivní příběh o skládání kapely a shánění víz slouží hlavně jako záminka pro průřez překvapivě pestrobarevnou teheránskou scénou západní hudby – od indie rocku přes metal až po rap s patřičně ramenatými patriotickými texty. Možnost poslechnout si, jak se euroamerické žánrové vzorce potkávají s orientální melodikou i rytmikou, a podívat se, jak vypadá třeba fenomén agenturních domácích parties nahrazujících neexistující klubovou scénu, dává ještě silnější podnět k zamyšlení, když si člověk uvědomí kontext vzniku – guerillové natáčení a následnou emigraci prakticky všech zúčastněných. Dá se v tom určitě vidět snaha podbízet se západnímu festivalovému publiku, ale já viděl spíš snahu v rámci možností svobodně přiblížit touhy, ideály a cesty k jejich naplnění u jedné části mladé generace v jedné nesvobodné zemi, a to se za mě povedlo, i s těmi neobratnostmi, které, spíš než by znevěrohodňovaly nebo odrazovaly, působily jako stvrzení pravosti a místy málem dojímaly. (02.09.2018)

"Už zas se koukaj na indický filmy. Milujou je. Když se tuhle dívali na Sholay, tak při scéně, kde ta holka tančí na střepech, normálně brečeli. Přísahám Bohu, že brečeli." Tak tenhle výrok byl jednou z mála věcí, které mě na tomto poněkud mystifikačním docudramatu opravdu potěšily. Dále bych do seznamu předností zařadil krásnou Negar Shaghaghi, vystoupení rappera Hichkase a skupiny Take It Easy Hospital - v obou případech doprovázená působivými záběry z teheránských ulic - a indicky vypadající vizuál. Ono mi ani tak nevadí, jako nkterým zahraničním komentátorům, že jde o film od počátku cílený na západní publikum, který má ukázat, že íránská mladéž se svým životem a náhledem na svět nijak neliší od té americké, spíš jde o to, že "Perské kočky" moc nefungují jako drama. Hlavní aktéři většinou jen doběhnou na pokec za nějakým jiným muzikantem, ten zazpívá písničku a jde se zase dál... A když už se mi přece jen chtělo dát tři hvězdičky, pokazil to ten hysterický konec. Íránské filmy mám rád, ale s režisérem Bahmanem Ghobadim si nějak nerozumím, ať už zrovna tematizuje "kurdskou otázku" nebo íránský hudební underground. 50% (20.03.2010)

Film z prostředí íránského hudebního undergroundu k mému překvapení utíkal velice rychle... a nevadilo by mi, ani kdyby pokračoval dále a Ghobadi ho neutnul tak náhle depresivním koncem. Polodokumentární kamera mě okamžitě vtáhla do pozoruhodného dění v cizí kultuře, byl to zážitek se dívat na zapáleně snaživé počínání mladé amatérské kapely, snící navzdory přísnému režimů plného zákazu kolem o velkém vystoupení. Ilegálně, proti vůli oficiálních orgánů natáčený autorský film s kritickým apelem a prezentací jinakosti mi zpětně  svým poselstvím, výpovědí a zároveň uměleckou osobitostí vzdáleně evokuje tu naší „trezorovou“ kinematografii 60. let. Na jedné straně mě zde nemile zaráží tíha totalitního režimu, jaká některé země dokáže v tak silné míře stíhat dodnes, na druhé musím vyseknout o to větší poklonu režisérovi i spolupracujícím tvůrcům takového filmového projektu. Pro mě doslova nevšední umělecký výlet, s působivě zachycenou prohlídkou různých koutů íránských reálií, dostatečným vykřeslením tamnějších poměrů v pozadí, a hlavně spoustou netuctové muziky různých žánrů, které zde zazní, od písně s dětským sborem, přes blues, gospel až po rock nebo rap, což dělá snímek taky velmi pozoruhodným. "Perské kočky" byly vlastně úplně odlišným filmem, než na jaké jsem byl doposud od Íránců (např. Abbase Kiarostamiho) zvyklý, ale jsou zároveň dalším důvodem, proč mám poslední dobou íránskou kinematografii tolik v oblibě. Jsem velice rád, že se mi snímek podařilo sehnat a vidět. [85%] (09.07.2022)

Hrozně zvláštní film. Nám už to tak nepřijde, ale zkusit v Íránu založit kapelu á la Beatles, mít tam dokonce holku a ještě dokonce chtít jet se svými písničkami na nějaký festival mimo Írán, může být složitější, jak na Kubě hlásat kapitalismus. Už jenom to samotné, a věřím, že autentické, prostředí, kde kapela zkouší a hraje, je něco naprosto neuvěřitelného. Kombinace moderní hudby a původní íránské zní také velmi zajímavě. Někdy je dobré si připomenout, že ne všude mohou lidé dělat, co se jim zalíbí. Jen škoda toho konce - alespoň z mého pohledu - happy endy mám radši. (23.01.2010)