Nikdo nic neví o perských kočkách

Hrozně zvláštní film. Nám už to tak nepřijde, ale zkusit v Íránu založit kapelu á la Beatles, mít tam dokonce holku a ještě dokonce chtít jet se svými písničkami na nějaký festival mimo Írán, může být složitější, jak na Kubě hlásat kapitalismus. Už jenom to samotné, a věřím, že autentické, prostředí, kde kapela zkouší a hraje, je něco naprosto neuvěřitelného. Kombinace moderní hudby a původní íránské zní také velmi zajímavě. Někdy je dobré si připomenout, že ne všude mohou lidé dělat, co se jim zalíbí. Jen škoda toho konce - alespoň z mého pohledu - happy endy mám radši. (23.01.2010)

Film z prostředí íránského hudebního undergroundu k mému překvapení utíkal velice rychle... a nevadilo by mi, ani kdyby pokračoval dále a Ghobadi ho neutnul tak náhle depresivním koncem. Polodokumentární kamera mě okamžitě vtáhla do pozoruhodného dění v cizí kultuře, byl to zážitek se dívat na zapáleně snaživé počínání mladé amatérské kapely, snící navzdory přísnému režimů plného zákazu kolem o velkém vystoupení. Ilegálně, proti vůli oficiálních orgánů natáčený autorský film s kritickým apelem a prezentací jinakosti mi zpětně  svým poselstvím, výpovědí a zároveň uměleckou osobitostí vzdáleně evokuje tu naší „trezorovou“ kinematografii 60. let. Na jedné straně mě zde nemile zaráží tíha totalitního režimu, jaká některé země dokáže v tak silné míře stíhat dodnes, na druhé musím vyseknout o to větší poklonu režisérovi i spolupracujícím tvůrcům takového filmového projektu. Pro mě doslova nevšední umělecký výlet, s působivě zachycenou prohlídkou různých koutů íránských reálií, dostatečným vykřeslením tamnějších poměrů v pozadí, a hlavně spoustou netuctové muziky různých žánrů, které zde zazní, od písně s dětským sborem, přes blues, gospel až po rock nebo rap, což dělá snímek taky velmi pozoruhodným. "Perské kočky" byly vlastně úplně odlišným filmem, než na jaké jsem byl doposud od Íránců (např. Abbase Kiarostamiho) zvyklý, ale jsou zároveň dalším důvodem, proč mám poslední dobou íránskou kinematografii tolik v oblibě. Jsem velice rád, že se mi snímek podařilo sehnat a vidět. [85%] (09.07.2022)

Kdyby se tu víc pracovalo s postavami a kdyby to nemělo přehnaně depresivní konec, SPOILER ve kterém se to nadměrně hemží sebevraždami KONEC SPOILERU, možná bych dal i plný počet. Je vidět, že hudba je Ghobadimu dost blízká a ačkoli je to podané poněkud západněji a ten klasický íránský styl tu není moc patrný, tak to přesto dokáže dost zaujmout. Jednak příběhem, ve kterém trojice přátel zakládá kapelu (a shání vízum, aby s ní mohli do zahraničí), do které shání členy a zpívá hudbu, která nejen že se režimu nelíbí, ale zároveň v té kapele mají ženu, což už je úplně nepřípustné, ale taky (opět) zobrazením íránských reálií a to úplně odlišně než (nejspíš) všechny filmy před ním. Ukazuje totiž skutečné zakázané íránské interprety všemožných žánrů a to tomu filmu dodává dost navíc, jelikož je to vlastně dokument s fiktivním příběhem a zároveň to bylo točené ilegálně. Navíc celkový ten nápad s poznáváním jednotlivých tvůrců, jejich pohledem na svoji tvorbu a režim a ukázkou z jejich tvorby, takže tu divák postupně uslyší íránské blues, íránský metal, íránské country, dokonce i íránský rap... A už jenom tím mi to přišlo nesmírně zajímavé a jelikož tu o to šlo především, svůj účel ten film splnil takřka dokonale. Až se mi nechtělo věřit, že to natočil Ghobadi, který mě svým nejslavnějším filmem dost vytočil. Fakt jen škoda těch mínusů, protože bez nich by to bylo fakt něco - ale ono to tím je i tak a pro mě to byl opět další důkaz toho, jak moc je íránská kinematografie na výší. 4* (11.03.2022)

Minimalistický a lehce naivní příběh o skládání kapely a shánění víz slouží hlavně jako záminka pro průřez překvapivě pestrobarevnou teheránskou scénou západní hudby – od indie rocku přes metal až po rap s patřičně ramenatými patriotickými texty. Možnost poslechnout si, jak se euroamerické žánrové vzorce potkávají s orientální melodikou i rytmikou, a podívat se, jak vypadá třeba fenomén agenturních domácích parties nahrazujících neexistující klubovou scénu, dává ještě silnější podnět k zamyšlení, když si člověk uvědomí kontext vzniku – guerillové natáčení a následnou emigraci prakticky všech zúčastněných. Dá se v tom určitě vidět snaha podbízet se západnímu festivalovému publiku, ale já viděl spíš snahu v rámci možností svobodně přiblížit touhy, ideály a cesty k jejich naplnění u jedné části mladé generace v jedné nesvobodné zemi, a to se za mě povedlo, i s těmi neobratnostmi, které, spíš než by znevěrohodňovaly nebo odrazovaly, působily jako stvrzení pravosti a místy málem dojímaly. (02.09.2018)

Dnes som si na tento film spomenula, aj keď som ho videla už dávnejšie, ešte v júni 2010. Bol to nevšedný film, z úplne odlišnej kultúry a ešte by som k nemu dala žáner -hudobný- pretože celá zápletka sa točila okolo jednej začínajúcej kapely, ktorá hrala indie rock a zháňala peniaze na vycestovanie z krajiny na hudobný festival. Veľa sa tam hovorí o hudbe, odráža sa tam kultúra iránskeho a tiež indického sveta. Bolo to o mladých ľuďoch, natočené zvláštnym štýlom - dokumentárne, bez kauzálnej narácie. Dej bol vyrozprávaný trochu chaoticky, veľa postáv, niektoré sa tam len mihli, niečo spravili a odišli. To bolo súčasťou jedinečného štýlu, ktorý tento film má. Akoby sme sledovali jeden celý deň, bez zostrihu. Inak celkom pekná hudba a názov je myslím, že nejaká metafora, no musím ešte zistiť, aká. Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh, alebo Nikto nevie o perzských mačkách. Dodnes si pamätám scénu na streche a rap o Teheráne. Myslím, že každé mesto má svoju pesničku. http://www.youtube.com/watch?v=AChqfzYXTaE&feature=related Ale osobne sa mi viac páčil indie rock, aj keď to nie je môj žáner. (06.02.2011)