Detičky

Zcela subjektivní hodnocení, jsem teď rozněžnělá z každého mimča. Podle mě to byl skvělý dokument, porovnával situaci miminek v jednotlivých krajinách. Jednoho drobka rodiče nechali plazit, kde chtělo, nehledě na špínu a různé překážky, druhé brali na cvičení či zpívání miminek. Nejlepší bylo samozřejmě mongolče:-) Rozdíly patrné na první pohled, různé způsoby výchovy, mě to ani na chvíli nenudilo a občas i dojalo, ale pravda, nic člověka nedojme tak jako když cítí mimčo hýbat se v bříšku:-) (02.07.2012)

Nezpochybňuji, že dokument je napěchován zajímavými záběry na růst dětí v nejrůznějších krajinách (mě osobně velmi zaujal způsob vychovávání dětí v Africe, i když není ničím překvapivým, pokud o tomto kontinentě něco víte). Na druhou stranu mi zde chyběla nějaká další vypovídací schopnost. Proč byl snímek natočen? Je sice hezké sledovat, jak děti vyrůstají, ale v dokumentu chyběl jakýkoliv doprovodný komentář a nějaké "hlubší" rozuzlení. Z tohoto důvodu jej hodnotím jako podprůměrný. (07.01.2013)

Můj příspěvek bude cíleně a uvědoměle xenofobní, zjednodušeně generalizující a také obžalobou třetího světa. Narodit se v Africe znamená dostat stejnou porci mateřské lásky jako jinde, ale bohužel také vyrůstat v prostředí pustém na podněty, válet se v prachu a hrát si s kameny. Bezvýchodnost a apatie před chatrčí, které budou lemovat i zbytek života...Žádný vývoj, žádná evoluce, žádná snaha o zlepšení životních podmínek...Mimina samozřejmě všude roztomilá... (15.01.2011)

Mládě orangutana ve dvorské zoo odlišuje od těchto mimin jedině to, že má chlupy. Jinak jejich chování je úplně stejné, to jest bez zábran. Ovšem dále se cesty malého orangutana a lidských mláďat se rozejdou - první zůstane přírodním tvorem, ti druzí se stanou více či méně civilizovanými tvory. "Mnohé výzkumy vlčích dětí ukazují, že pokud se člověk nenaučí mluvit přibližně do sedmi let, pak má pramalou šanci řeč se plnohodnotně doučit, propásl svou senzitivní fázi." Senzitivní fáze jsou ohraničené časové úseky, období zvláštní citlivosti a vnímavosti dítěte, kdy je dítě naladěno pro získání určitých dovedností, učí se samo, bez velké námahy. Tento časosběrný film i přesto, že není zamyšlen a natočen jako psychologické a sociologické studium, ale nejspíš jako ždímačka na dojetí nad dětskou roztomilostí, ukazuje určité rozdíly ve výchově v různých lidských kulturách a podmínkách. Své dojmy z té výchovy bych shrnula takto: USA - konzument technicky vyspělé civilizace, Japonsko - činitel a nástroj technicky vyspělé civilizace, Mongolsko - svobodný samostatný soběstačný člověk, Namibie - čistá lidská existence. Mimina mne nedojala, ale líbily se mi takové praktické vychytávky jako jízda čtyřčlenné mongolské rodiny včetně novorozeněte na motorce, "dudlík" z masa se sirkou místo plastového kroužku, umývání mimina jazykem a utírání pokakaného zadku o koleno matky, které se následně očistí ohryzanou kukuřicí. Díogenés ze Sinópé měl pravdu - příroda nás vybavila vším, co potřebujeme k přežití ... v přírodě, nikoliv v moderní civilizaci. S přírodní a přirozenou namibijskou výchovou bychom v sofistikované technicko informační společnosti byli ztracení jako vlčí děti. (16.10.2011)

Na takový dokument jsem čekal celý život! :-D Ze začátku jsem hleděl s otevřenou hubou co to má znamenat, ale potom jsem se začal smát a vydrželo mi to až do konce. Některé mimina tak moc vtipná a zajímavá nebyla (americká holčička), ale některé byly zase tak prčovní, že bych je hned adoptoval (mongolský ušmudlaný zasoplený prcek). Hudba B. Coulaise k takovým bezkecovým dokumentům perfektně sedí. (17.10.2011)