Detičky

Spousty jedinečných záběrů si říkají o dobré hodnocení, ale spojovací prvky, které by vedly k hlubšímu zamyšlení téměř scházejí. Střihů mezi čtyřmi hlavními příběhy je necitlivě mnoho. Mezi miminy asi těžko najdete favorita, zamilujete si je všechna. A pozor, závěrečné titulky nepřinášejí jen rekapitulaci, ale pár pěkných záběrů navíc. (17.02.2011)

Všechny antropologické studie můžou jít do kopru, pokud banda lidí, jako tvůrce téhle podívané, bude vytvářet představu kulturního nerelativismu. Odkazuji na Dadela, který hovoří o jednotvárnosti. Ano, takhle to skoro působí. Navíc, je otázka, co byl vlastně záměr? Poukázat na velké hlavy malých dětí z Mongolska, na přehršel Japonců, protěžování malých dětí z USA nebo na to, že nemůžou mít děti v Africe chřipku, pač spapají kdejaký šutráček? To asi nebude pointa, že? Přesto si ale myslím, že metráž je adekvátně krátká k tomu, kolik toho museli vlastně natočit, aby tyhle scény vytáhli? Za obličejíčky, střih a snahu je mé hodnocení! Jako film je to každopadně zajímavé i přes mé remcání. (03.11.2010)

Musím říct, že jsem z tohoto dokumentu trochu zklamaná. Děti byly dokonalé, což o to, ale tvůrcům se z rozdílnosti prostředí nepodařilo vytáhnout to nejdůležitější. Zajímaly by mě názory na výchovu v Japonsku a Mongolsku, zajímalo by mě, jak v různých zemích neposlušné děti trestají a naopak, jak je odměňují. Na tyhle a ani další otázky bohužel nedostaneme odpověď. Mimina mapují vývoj malého dítěte, který je stejný na jakémkoliv místě na světě, filmování čtyř rozdílných prostředí v tomto směru bohužel nemá smysl. Ale jinak velmi milá podívaná. (20.10.2010)

Můj příspěvek bude cíleně a uvědoměle xenofobní, zjednodušeně generalizující a také obžalobou třetího světa. Narodit se v Africe znamená dostat stejnou porci mateřské lásky jako jinde, ale bohužel také vyrůstat v prostředí pustém na podněty, válet se v prachu a hrát si s kameny. Bezvýchodnost a apatie před chatrčí, které budou lemovat i zbytek života...Žádný vývoj, žádná evoluce, žádná snaha o zlepšení životních podmínek...Mimina samozřejmě všude roztomilá... (15.01.2011)

Třebaže je možné, že již od narození sídlí v dětech zárodky jejich povahy, málokdo asi zvládne ji v tak krátkém dokumetnu postřehnout, zvláště když pozornost neustále těká mezí čtyřmi ratolestmi. A tak člověku, kterého pramálo fascinuje dětská loztomilost, nezbývá než se soustředit na rozdílnosti a podobnosti prostředí pro výchovu dětí v Mongolsku, Namibii, USA a Japonsku. Pozornost si divák musí nasměrovat sám, neboť žádný komentující vypravěč se tu nevyskytuje. Divák tak sice získává nad prožitkem filmu větší kontrolu a stává se aktivnějším (pokud na to má), ovšem nabízené podněty mu nemusí přijít přespříliš podnětné. Ano, něco postřehne: v Mongolské pustině taky mají telky, v Africe si jinak představují hygienu, Japonsko se mu představuje jak zemička dbající nejvíc na vzdělání (počítadlo) a USA materiálním blahobytem prostoupená zem. Všude se pije mateřské mléko, v Americe se ovšem nejdříve stáčí do lahví. Žel, divák zřejmě bude mít tendenci pozorované skutečnosti generalizovat na celé národy, ba civilizace, což na příkladu čtyř rodin nepovažuji za šťastné. Děcka... všechna v podstatě stejná, lezoucí, žvatlající, věcmi třískající, brečící, řvoucí, spící, zvědavá... Nemohu si pomoci, ale mám pocit, že Balmes v tomhle kousku zřetelně šahá po vypínači lidské soudnosti a sází na to, že ta nemotorná stvoření rozvzdychají každou dušinku, přičemž tomuto cíli pomáhá i lobotomizující, pozitivními emocemi nabitou hudbou. Já však s láskou dokážu koukat na mimina jen tehdy, vzešla-li by z mých genů, a i to jen díky vědomí: "Jednou vyrostou." Raději bych se od tohoto režiséra shlédl filmy, na něž lákal obal DVD. Papuánec dávající se na křesťanství či revizor Nokie jedoucí na kontrolu do čínské továrny této firmy - opravdovější "střet" kultur než zde. Tady jsou kultury prostě pohozeny vedle sebe a střetávají se jen v divákově hlavě, která ale asi pro všechno to pištění pojede na nejnižší výkon. Slabé ***. (23.04.2011)