Pouť

Velice slibný náměť a i začátek filmu kazí příliš dlouhá stopáž a chvílemi mizerně nudný scénář. Nebudu říkat, že to ve mě nic nezanechalo ta myšlenka je dost silná na to, aby v hlavě aspoň nějaké střípky zůstaly ale z tohoto se dalo dostat mnohem více. Zapracovat se mělo hlavně na dialozích, které byly dosti otravné a na trošičku lepším výběru herců. Začáteční myšlence jsem podlehl ale ke konci už jsem do dokoukával jen z povinnosti. Slabší 3* (24.06.2013)

Opravdových feel good filmů zase až tolik není, ale když se najde takový u kterého vypnete a melancholicky se na něj můžete dívat, tak vás zaplaví neskutečně příjemný pocit. Dá-li se to říci, tak subžánr těchto feel good filmů mám opravdu rád a jsem vděčný za každičký sebenenápadnější film jako je Pouť. Sledovat pouť postaršího zatrpklého američana za svého zesnulého syna byl pro mě spirituální a neskutečně příjemný zážitek. Více takových. (29.07.2014)

Pohodová road-(walk)-movie o poznávaní a objavovaní nielen ľudí a miest, ale predovšetkým seba semého. Charakterovo vydarená partička štyroch trekkerov z rôznych kútov sveta, s ktorými sa vo veselých časoch zasmejete a v smutných k ním prilnete. Estevez režíruje uvolnene, ale cielene a presne. A hlavne je cítiť, že sa do toho vkladá osobne. Malý, pozitívny film, atmosférou podobný Payneho Bokovke. (09.12.2013)

Emilio Estevez dokazuje, že je nejen docela schopným hercem, ale že má dar napsat dobrý příběh a nakonec ho i zrežírovat. Celkem chytře do hlavní role obsadil svého otce, Martina Sheena, který přece jen předvádí, že je herecky jiná liga. A to skoro nic neřekne. Nejde tu o víru v boha, jde tu o víru v sebe sama a to, jak se smíříme se svým životem a tím, co přinese. (29.06.2017)

Víte, co je ještě lepší než filmy samotné? Příroda cizích krajů a s tím spojená láska k cestování! A co je ještě o špetku lepší než cestování? Když se tento pro některé koníček, pro některé styl života, spojí právě s filmem - a vznikne z toho půvabné, melancholické, ač místy i vtipné kulturní dílo, které po celé dvě hodiny člověku nahání mráz po zádech, ať už ze stránky uvědomění si toho, jak je lidská bytost schopna cítit potřebu jiné osoby až ve chvíli, kdy ji ztratí nebo ze strany neukojitelné chutě se zvednout od obrazovky počítače, pobrat vše potřebné a podniknout takovouto výpravu sám za sebe! Po celé dvě hodiny mě doprovázely pocity, jestli si snímek zaslouží plné hodnocení, měl jsem tendenci ho srovnávat s mistrovským dílem režiséra Seana Penna Útěk do divočiny a pátou hvězdu ve finále filmu vyhrála až krásná hudba, nádherně sedící k scenérii španělského venkova. (17.11.2016)