Melancholia

Prvá, nie príliš vzrušivá (trojhviezdičková) polovica je skvelo zahraná a poteší delikátnym medzinárodným ansámblom vo vedľajších rolách. Neprinesie ale nič viac, než ktorákoľvek konverzačná scénka z iného Trierovho (či Ozonovho) filmu. Druhá (štvorhviezdičková), tiesnivejšia, pôsobivejšia, obrazovo krásna a scenáristicky zaujímavejšia polovica filmu zážitok zosilní a výsledný dojem ponechá omámený artistickým audiovizuálnom, no myšlienkovo začudovaný a nenaplnený. Trier akoby si iba niečo skúšal, akoby iba zhmotnil pocit, myšlienku z krátkeho veršu. Pre niekoho to môže byť zaujímavá a duchaplná meditácia (napokon, je to hra s obrázkami, hudbou a postavami nesmierne elegantná), no pre mňa ostáva Melancholia iba hŕstkou pozitívnych dojmov, ktorých váha po skončení záverečných titulkov vyšumela do prázdna. (27.05.2011)

Lars von Trier po komedii, muzikálu a hororu ničí další žánr a já mu to žeru i s navijákem. Nejlepší film první poloviny roku 2011 a ryze pocitová záležitost. O konci dobrých věcí (ne nutně světa), o zbytečných nadějích, o vztazích. Při sledování zaujal především vývoj dvou hlavních postav. Přestože lze film určitě brát jen jako báseň o konci světa, pár momentů (jamka číslo 19; mostek, který nejde lehce přejet; vesmírná tělesa se chovají, jako kdyby neznala základoškolskou fyziku) otevírá i pole nejrůznějších interpretací. Lars von Trier je holt jednička na mém seznamu oblíbených nacistů. To bychom měli koment a teď krátké spoilerové interpretační zamyšlení: V první části filmu je zmíněno, že Johnovo golfové hřiště má 18 jamek. V druhé části snímku vidíme postavy (Claire se synem) u jamky číslo 19. Z toho plyne, že minimálně jedna z částí filmu není reálná, anebo má reálné základy, ale stala se jinak, než máme možnost vidět. Klíč je v tom, že v první části je v rozhovoru dán důraz na to, že hřiště má 18 jamek. To je totiž nesmysl. Osmnáctijamkové hřiště je standard, proč by tedy postavy na počet jamek výslovně upozorňovaly? Upozorňovaly by na to tehdy, kdy by Johnovo hřiště mělo nestandardní počet jamek. Máme tedy důvod domnívat se, že první část filmu se stala jinak, než vidíme - vidíme ji upravenou z pohledu Justine (po níž se kapitola jmenuje), která si tváří v tvář zániku světa transformuje apokalypsu do pouhé nepodařené svatby ve světě, kde je planeta Melancholia pouze tečkou na obloze, která připomíná, že ať se děje cokoli, vždy může být hůř (ať už je ta svatba vzpomínkou, či fikcí). Svět první části filmu je chtěným světem bez té poslední devatenácté jamky / bez konečného a neřešitelného problému. Takže přestože jsem z Melancholie měl přímo po sledování docela nepříjemný pocit, s krátkým odstupem si z ní vezmu cynickou, ale ve své podstatě pozitivní výzvu: Nestresujte se pozemskými starostmi, až začne dělat problémy kosmos, bude hůř. A ono je v podstatě jedno, jak to Lars myslel. Kdo bude chtít, ten si v tom filmu pro sebe něco najde, kdo ne, ten jej lehce odstřelí. To je na postmoderně to krásné. PS: Docela dost Vizigótů průběžně odcházelo ze sálu, hohoho. (28.05.2011)

Místo Sutherlanda měl být obsazen Bruce Willis; teprve se spasitelem planety "asteroid my ass" by Trier hodil směrem k divákům ten správný ironický úšklebek a nadhled; na tuhle rovinu je Jack Bauer přeci jen malé pívo. No, ale vážně... Surrealistický "videoklip" na Wagnera, "formanovská" svatba a Trier v komorně emočním; a přesto vizuálně nejpůsobivějším; zániku světa. Hned v několika pasážích se skutečně daří navodit onu tolik specifickou atmosféru i pocity typické pro stavy melancholie, což se ve filmu vidí/prožije málokdy. (29.05.2011)

Melancholia patří do specifického subžánru, který bych nazval "artový režisér dělá sci-fi", kam patří ještě Solaris od Tarkovského, 451° Fahrenheita od Truffauta nebo třeba Duna od Lynche. U všech to vnímám tak, že se "snížili" k tomuto "opovrženíhodnému" žánru pouze proto, aby vyprávěli něco mnohem hlubšího, a to sci-fi je nezajímá. Bohužel s tím mám já problém, protože se pak ty jejich filmy nedají brát moc vážně z hlediska zápletky, logiky a vědy. Tak například tady je samozřejmě velice atraktivní zápletka, která není ve svém jádru vlastně až tak nemožná, ale v důsledku je zpracována neskonale pitomě a nerespektuje základní principy gravitace. Na druhou stranu mám moc rád, když se v tomhle žánru příběh točí okolo obyčejných lidí a jejich pohledu na celosvětovou událost, kdy divák pouze skládá střípky celé záležitosti a sleduje lidi, kteří nemají na onu celosvětovou událost hlavní vliv, ale pouze na ni reagují a mají omezené informace (krom Melancholie například Mlha či Monstrum). Tady ale krom krásných obrazů hraje prim psychologická rovina a velmi složité charaktery, úžasná sestava herců a Tristan a Isolda. Nevím, proč Lars pokládal za vhodné vždy jednou za deset minut zahrát pár vteřin ze začátku této opery, protože už tak pošesté mi to začalo lézt solidně krkem. I když hlavně kritizuji, dávám takhle vysoké hodnocení hlavně pro to, jak jiný ten film je v rámci mého oblíbeného žánru, ačkoliv díky tomu to samozřejmě žádný žánrový film není. 2 naprosto nesourodé půlky, úchvatné intro, super závěr, je to podnětné a mnohovrstevnaté, charakter Kirsten Dunst, jejíž maniodepresivnost bych v reálném životě nevydržel už po deseti vteřinách, je skvěle napsaný i zahraný a celkově je to doslova krásná depka. (17.03.2020)

Není moc autorů mužů, kteří se vypíší za svých pocitů a pak to nechají zahrát ženami. ´Melancholii´ považuji za jednu z nejupřímnějších autorských výpovědí posledních let a úvodní prolog se zpomalenými záběry a působivou hudbou Richarda Wagnera za estetický orgasmus. Co znamenala 19.jamka, není myslím příliš směrodatné (už vidím Von Triera, jak se směje pod vousy při četbě různých, na hlavu postavených, vysvětlujících teorií). (27.07.2011)