Život po životě

Z tohto filmu mám rozpačité pocity, pretože mám dojem, že v Eastwoodovom pojatí je ústredná téma potlačená do úzadia a na povrch opäť vystúpili medziľudské vzťahy, ktorým ale chýba väčšie zaujatie. Život po živote je len radou dlhých, chvíľami nezaujímavých dialógov, ktoré sa náznakovo dotýkajú motívu života po smrti. Typická eastwoodovská "naťahovanina", ktorá mi pri iných jeho filmoch neprekáža, no tento námet si jednoducho zaslúžil väčšie rozpitvanie, nie len prepojenie ľudských vzťahov na štýl Allena alebo Inarritu. Pekné, celkom tragické osudy postáv mi, bohužiaľ, po čase vyšumia z hlavy vďaka monotónnemu režisérskemu pojatiu (kto očakáva klasickú dialógovú drámu, môže byť spokojný, osobne ma viac zaujala dejovo pohotovejšia snímka Hráči so smrťou s Juliou Roberts). Pochváliť ale musím skvele natočenú, mrazivú úvodnú sekvenciu tsunami a herecký výkon Damona, ktorý je dobrý všade, kde sa objaví. (17.08.2011)

Po tech negativnich hodnocenich jsem cekal nejakou sracku, ale nakonec jsem byl prijemne prekvapenej. Samozrejme Clint ma lepsi filmy, ale me se to proste libilo. Tri pribehy, vsechny docela zajimavy, i kdyz rozhodne se o nich neda rict, ze by byly nejak naslapany dejem, cely to plyne hodne pomalu, k tomu tu mame dve katastrofy, pricemz s uvodni by byl spokojenej i Emmerich a v zaveru sice zbytecny, ale docela slusne zvladnuty propojeni jednotlivejch pribehu. Jak je u Clinta zvykem tak samozrejme perfektne natoceny, prijemna, nerusici hudba a kvalitni herci. Proste ackoliv je film pomalej a lehce o nicem, zaujmout dokaze a ja se ty dve hodiny ani chvily nenudil. (05.03.2011)

Nečekal bych, že filmovou variaci na legendární knihy Raymonda Moodyho natočí právě nestor amerického filmu Clint Eastwood. Ale možná právě v tom je ona metonymická propojenost - právě Eastwoodův pokročilý věk otevírá panu režisérovi přístup k novým, možná nejzásadnějším tématům. Jistě tu vzniká generační bariéra, ale kdo ví, čím budu žít já za nějakých 40 let. Eastwood možná až překvapivě používá postmoderně laděný koncept několika zdánlivě nezávislých příběhů, které se v jistém momentu spojí a vytvoří pevný kontext, jak to známe z filmů o generace mladších tvůrců - Alejandro González Iñárritu a jeho Amores perros a především Babel, nebo Paul Thomas Anderson s Magnolií. 3 příběhy setkání se smrtí (pikantní je, že film byl právě stažen z distribuce v Japonsku, neboť sekvence s tsunami je tam až příliš aktuální a bolestivá), 3 části západního světa, 3 lidská dramata (brilantně sofistikovaná - to britské především sociální, to francouzské osobní a psychologické, to americké pak angažující se a nosné... A při jeho sledování mne napadla jediná výtka k celému konceptu díla - kdyby se tvůrci soustředili jen na jednu dějovou linii a vybrali si osudy jen jednoho hrdiny, Clint Eastwood by natočil opět svůj staromilsky klasicky vyprávěný film, možná by bylo vyznění stejně silné, jako v předchozích mistrových opusech. Takhle se nemohu zbavit dojmu, že mi k absolutnímu zážitku skutečně nějaká podstatná složka snímku chybí... (19.03.2011)

Tři dějové osy, z nichž se každá odehrává na jiném konci světa. Dvě masově katastrofické události, které příběh náhle protnou. Jedna scéna s Derekem Jacobim, která mě nesmírně potešila, protože mám pocit, že mu za měsíc před jedním glasgowským divadlem budu říkat přesně to samé co v tomto filmu Matt Damon. To vše zabaleno do několika silně subjektivních pocitů, kvůli kterým mám ten film už po prvním zhlédnutí ráda a kvůli kterým ho ani nepovažuji za nudný. A to i přesto, že si moc dobře uvědomuju, jak v porovnání s některými Eastwoodovými staršími filmy musí působit nevýrazně nebo že ta modrá barva v hodnocení mu náleží asi stejně automaticky jako i plakátu. Jenže... Hereafter mě donutil zamyslet se. Ne nad posmrtným životem, ale nad několika tématy, kterých se film jen lehce dotýká. Třeba nad tím, zda výběr životního partnera nejde lehce mimo nás, když se dáme s někým dohromady jen proto, že nás třetí nezávislá osoba prostě hodila do stejné pracovní skupinky. Ne za děj, herecké výkony nebo zpracování, ale za to, co jsem si z tohoto filmu vzala, dávám Hereafter čtyři hvězdy. (31.01.2011)

Nízke hodnotenie tohto Eastwoodovho filmu ma dosť prekvapuje. Samozrejme nieje to Grand Torino ani Výmena či Milion dolar baby, ale film je podľa mňa urobený kvalitne. Úvodných 10 minút a vlna tsunami sú neuveriteľné. Na domácom kine som mal pocit, že zoberie aj moju obývačku. Celá táto scéna je výborná, desivá, dokáže diváka neuveriteľne navnadiť a čo je podstatné, vyzerá skutočne reálne, narozdiel od Emmericha či M. Baya. Aj keď takého adrenalínu sa už nedočkáme, Eastwood rozdáva emócie na všetky strany. Clint obsadil film skutočne výborne, každý herec, herečka má niečo do seba a všetky tri dejové linky sú kvalitatívne vyrovnané. V závere sa príbehy pretnú a spoja film v krásny celok. Film je naozaj plný malých, ale zaujímavých scén, ktoré dokážu diváka dojať. Mnoho užívateľov píše ako ich film nudil, no mňa ani sekundu. Možno je to aj tým, že mi párkrát visel život na vlásku... Zvlášť si to cením v prípade, keď je film z väčšej časti konverzačný. Dokonca ani M. Damonove "spojenia" neboli trápne. Možno preto, že boli krátke a určite zaúčinkovali aj slová chlapcovi " Neboj sa, neuvediem ťa do tranzu ani podobné kraviny, len sa ťa na chvíľu dotknem". Eastwood natočil krásny a dojímavý film. Neviem či je viac o smrti či o živote, ale pozerá sa na to príjemne. Mne osobne Clint opäť potvrdil svoje výnimočné režisérske schopnosti a nepíšem chvály iba preto, že ho točil Eastwood. Mne to sadlo. 80%. (22.07.2011)