Nafukovacia panna

Zaujimava sonda do zivota Japoncov, ktora sa venuje teme ich osamelosti v sucasnom modernom svete. Keby sa film venoval postave majitela nafukovacej panny, alebo aj ktorejkovek z dalsich vedlajsich ludskych postav, tak by ma zaujal ovela viac a hlavnu myslienku filmu by sprostredkoval rovnako dobre. Sledovat to cez osud nejakej nafukovacej panny ma vobec nebavilo pretoze som sa nevedel do nej vcítiť a to napriek tomu, ze ju hra moja oblubenkyna Du-na Bae, ktora sa neraz vo filme odhali. Ale chapem, kedze je to podla existujucej manga predlohy, tak to muselo byt o nej. Lenze na mna to posobilo az prilis infantilne japonsky. (07.05.2012)

Velké zklamání. Absolutně nevyužitý potenciál pojící se s námětem filmu. Tvůrci vsadili na melancholicky pomalý koncept vyrovnávání se s nabytou lidskostí. Ovšem vůbec tuto roli nezvládají. Film je to tak spíš rozvláčně nudný než melancholicky expresivní. Scéna “nedokázala jsem nafouknout Juničiho“, kdy se hrdinka opět snaží vdechnout život svému příteli, potom co ho probodla a znovu zalepila, v domnění, že je stejný („uvnitř prázdný“) jako ona, působí úplně jako z jiného filmu. Tady se dostává na povrch japonsky zvrácený nadhled, který, přiznám se, jsem od filmu očekával. V kontextu pojetí filmu tahle scéna ale působí veskrze nehodícím se dojmem i přesto, že narativní vývoj tuhle situaci do určité míry a s notnou dávkou fantazie implikuje. Další věc, kterou nemůžu pochopit, je dlouhá stopáž. Ke konci je film nesmyslně natahovaný. Za každou zatmívačkou už je cítit konec, ale tvůrci ještě přesto přidají dalších pár minut, které už by se lépe vjímaly v bonusových materiálech na DVD. Nevím, přijde mi to jako velmi rozpačité přešlapování nad výborným nápadem. [FEBIOFEST 2010] (28.03.2010)

Koncept pomalého rozprávania podporovaný pomalými jazdami kamerou je zjavný od prvých minút. Nečakajte žiadnu prechádzku ružovým sadom, jedná sa o silnú existenciálnu drámu, kde sa rozpitváva pocit osamelosti a nezdolná túžba po teple ľudského srdca. V tomto zmysle sú azda najsilnejšie scény so starcom. (02.10.2010)

Air Doll od Koreedu pojednáva presne o tom, čoho sa tak strašne bojím. Rutina životov, neschopnosť dosiahnuť šťastie, pretože svet je uponáhlaný, pomýlený a zvrátený. Neschopnosť vytvoriť si puto so živým človekom( tí väčšinou zvyknú sklamať, alebo podviesť) vyúsťuje do meditatívnej odysei oživenej panny snažiacej sa nájsť niečo čím by sa mohla naplniť. A tým nemyslím len semenom a vzduchom. Tam, kde Koreedovi takmer dokumentaristický štýl plný statických záberov funguje - hlavne aj vďaka jeho precíznosti pri vedení postáv a schopnosti vypovedať o rôznych smutnopekných emóciach, tu nepadá na úrodnú pôdu. To je hlavne podporené žánrom. Príchuť fantasy( stretnutie so stvoriteľom považujem za jednu z najlepších scén filmu), si ale meditatívnu atmosféru nezasluhuje, hlavne v prostredí sterilného a urbanistického prostredia. Ostrý strih nesúci nás na nové miesta, do nových situácií nenecháva priestor pre väčšie stotožnenie. Samostatne silné filmové scény( opatrovanie dedka) sú zase zásluhou hereckej vyspelosti a uvedomelosti. Pre mňa niekde na polovice cesty k niečomu nezvyčajnému. Koreeda má osobnejšie a krajšie filmy. (30.08.2015)

Problémem bylo možná moje vysoké očekávání, na tento film jsem se těšil alespoň půl roku, takže jsem chtěl něco nadpozemského. Nakonec jsem zasedl v kině a dostal výborný film, jen mu něco chybělo. WaraiOtoko to pěkně popsal, to jemné oťuknutí vedlejších příběhů nebylo dostačující, byly totiž moc zajímavé na to, aby byly přehlížené. Vše vyrovnávala jako vždy dokonalá Doo-na a s originalitou a provedením nápadu jsem byl nadmíru spokojen. World's End Girlfriend tam zakomponoval i pár skladeb ze starších alb, jinak vše složil přímo pro film, ale myslím, že se mohl víc vydovádět, ale zase jeho hudba podtrhávala tu jemnost a nevinnost. (28.03.2010)