Odcházení

Film vzbuzuje emoce již samotnou osobou režiséra, který rozděluje některé diváky na přívržence a na ty, kteří ho nemají rádi. Mnozí mí přátelé na film nešli již z toho důvodu, že mají na osobnost V. H. jiný názor než já, ale k filmu. Pro mě osobně je film velice zdařilý, vtipný, „filmařsky“ obsahuje zajímavé momenty a práci s kamerou. Na můj vkus možná trochu více „přehvězdováno“ (herci). Někdo vyčítá filmu, že je to pouze divadlo natočené filmovou kamerou, že se děj odehrává na jednom místě, ale vlastně proč ne? Zdůraznily se tak jednotlivé postavy a dialogy. Možná, že kdyby byly použity klasické filmové techniky, jak chtějí někteří kritici, že by dojem filmu byl mnohem méně přesvědčivý a méně „havlovský“. Měl jsem možnost vidět také divadelní hru (v obsazení s J. Třískou) a obě verze - divadelní i filmová - mě rozhodně nenudily. --- Mé hodnocení: 74%. --- Viděno: (23.03.2011 - Kino Lucerna - předpremiéra ČR). (07.06.2011)

Otrasný film. Tematizuje totiž politiku a jej reflexiu optikou odchádzajúceho týpka. Jeho sebairónia a nadhľad je len tupá obhajoba vlastného fungovania v politike. Výsledkom je poznanie, že po ňom prichádzajú ešte horší následníci. Pripomína to dokument o Gorbačovovi, komentujúcom vlastné zlyhania. Na Jeľcinovi nenechal suchú niť, hodnotiac ho ako lúpežníka, ožrana a mamonára aj s jeho súputníkmi. Gorbačov tam pôsobil ako boľševický chuj. Odchádzanie je hraný film, no vyjadruje zhruba to isté. Zaoberanie sa ega samým sebou. Hóch intelektuálske a nadnesené. Bez skutočnej témy - ak za tému nerátame pojem "osobnosť politika". To je ale oxymoron (= prívlastok v rozpore s významom podst. mena; príklad: živá mŕtvola). Avšak nik z tých, kto patril kedysi medzi skvelých umelcov (a Václav Havel bol počas socialisticej ČSSR dobrým dramatikom) po prijatí reálnej politickej funkcie už nebol schopný umeleckej tvorby. Úroveň umeleckých pokusov expolitikov klesá vždy pod bod mrazu. Rovnako to platí o Vaškovi, jeho divadelnej hre aj filme. Hovnový smrad politiky sa vyvetrať nijako nedá a zasmrádza aj to, čo kedysi bolo možné nazývať umením. (20.12.2013)

Chápu, že tomu dílu většina lidí nerozumí, a myslím, že je to v pořádku. Pro většiny tu vzniká děl až moc a soukromník rozumí své využitelné svobodě. Takže ani já nebudu tentokrát nic soustavně vysvětlovat, jen hlásím, že jsem se zase jednou u něčeho spiklenecky a svobodně nadechla. Líbila se mi napsaná hra a líbí se mi film, obojí na sobě téměř nezávislé, jak to má být. Je to nejen chytře poskládáno, ale i režie je mistrná, a jsem nadšená, jaké se VH vybral herce a co z nich dostal: dojemná satisfakce pro Lábuse s Kaiserem, pro Dagmar Veškrnovou, pro Abrháma, Zindulku a Chramostovou – byli všichni překrásní, trefní, decentní, neomylní a skvělí... A naopak co se týká Budaře, Duška, Macháčka, Holubové a Vilhelmové, kteří hrát buď už neumějí, nebo nikdy neuměli, dokázal je obsadit a zpracovat tak, že podali přesně ten potřebný výkon a vypadali tak, jak si zaslouží. Zkrátka od autora tu každou větou, obrazem, rozostřeností či naopak zacílením (kamery i významu) plyne citlivá a výkonná ironie vůči všemu – na rovině herecké třeba vůči nesvobodné historii našeho herectví, i jeho svobodné, leč neumětelské současnosti. Nebo fakt, že Ivan, bratr Václava Havla, je celou dobu přítomen na balkonu, pozoruje, je tam, všechno vidí, o všem si myslí své, a sám není vidět. Ale je to plynulý nelineární komentář soukromého i veřejného života, umění vysoké hry i karikatury, zastírání i odhalování. A ta půvabná srovnávací rovina české kulturně-politické zmršenosti vůči anglickému aristokracionářství a slouhovnictví, ruské všeosudovosti, francouzské sociálnosti a německé akurátnosti. Je toho tam samozřejmě mnohem víc, i co do sdělovacích a sdělných rovin – nad některými větami, které nechal pronášet paní Dagmar, nebo které říká sám, nad některými škleby člověku uprostřed soukromého smíchu vděčně zatrne. Ode mě si opět vysloužil veliký srozumějící respekt. (01.05.2011)

Odcházení jsem chtěl viděl od první chvíle, co jsem se dozvěděl, že ho Havel plánuje natočit. Už tehdy jsem tušil, že to nebude film pro většinové publikum. Osobně se o něm snažím nějak přemýšlet ještě po týdnu, co jsem ho viděl. Už dlouho jsem totiž asi nenarazil na tak složitý a mnohovrstevnatý film, nad kterým je nutné přemýšlet, a ideálně na něj jít do kina znovu. Kvůli své interpretační mnohoznačnosti a neuchopitelnosti se pravděpodobně nenajdou dva diváci, kteří by si film vyložili stejným způsobem. Při sledování Odcházení se mi na mysl nejvíc dralo srovnání s filmem Kočka na rozpálené plechové střeše z r. 1958. Oba filmy jsou natočeny podle divadelní předlohy, oba dodržují jednotu místa a děje a oba se točí kolem starého muže, který opouští své impérium (na smrt nemocný velký táta vs. vysloužily kancléř). Oba končí v podstatě optimisticky a oba se mi velmi líbily. Uvážím-li, že typický český důchodce v 74 letech chodí tak maximálně po doktorech nebo nákupech, o to více musím ocenit, že se Havel v tomto věku posadil do režisérského křesla a natočil se svými přáteli film o tom, jak by podle něj měla vypadat interpretace jeho Odcházení. Za sebe dávám plný počet - za vytříbenou vizuální stránku, "retro absurdní" poetiku, odvahu jít do toho, a konečně i pro sympatie, jež k Havlově osobě chovám. (18.04.2011)