Katka

Na volné trilogii, ve které se Helena Třeštíková vrací ke konkrétním "případům" (přiznejme si, že na ty filmy nechodíme kvůli těm osobám, o nichž pojednává, ale kvůli tomu, abychm viděli, jak "nevyzpytatelnost života překoná mnohé fikce" a abychom si potvrdili přednastavený názor), mi přijde nejpozoruhodnější práce s pojímáním času. Nejde o to, že všechny filmy jsou časosběrné dokumenty, které jsou sestřihem ohromného množství materiálu, kdy je nutné si domyslet elipsy a pozastavovat se nad neovlivňováním dokumentovaného "materiálu", ale že i přes svou časosběrnost ukazují vliv času na jedince. Zatímco Marcela dráždila svou pasivitou a ukazovala, že na některých jedincích se změna režimu výrazněji nepodepsala, když je samotné širší společensko-kulturně-politický kontext nezajímá, a René byl ukázkovým příkladem neschopnosti se adaptovat na změnu režimu a okolnosti o světě za mřížemi jsme se spolu s titulním představitelem dozvídali prostřednictvím médií (televize a knih), tak Katka nabízí vyloženě fyzický zážitek, který je dán tím, že sledujeme, jak se na nenapravitelné narkomance podepíše čas. Toto pozorování rozpadu je ale narušováno kýčařskými výjevy čvachtání se v potůčku (neuvěřitelně laciná symbolika), ve kterých čas jde dál, jenom hrdinka zůstává stále na místě, a výrazným zasahováním do osudů pozorovaného objektu (kdo že jí to zajistil tu doktorku?, kdo že jí platí za to, že se nechá dokumentovat?, kdo že to neukazuje souvislosti - shánění drogy, zajišťování peněz na ni nezákonnou činnosti?). Z ostatních hodnocení a komentářů jasně vyplývá, že jde o "zážitek". Otázkou je, jestli důležitost dokumentu spočívá pouze v tom, že je vhodný do škol jako nedidaktická pomůcka, nebo nás nutí přemýšlet, přehodnocovat názory a zaujmout nějaké stanovisko. Obávám se, že ne; jde - v lepším případě - o fascinaci z rozpadu, resp. - v tom horším - kýčovité dojímání se nad vlastní empatií. (27.02.2010)

Katka je fetka, takže ji těžko můžeme litovat. Třeštíková má dost perverzní choutky, když roky leze mezi feťáky. Její přístup je však pro mě za hranou. Ve jménu diváckého zájmu nezasáhla ani v situaci, kdy si dva drogově závislí pořídili dítě a reálně přemýšleli, že si budou hrát na rodiče. Její občasné naivní apely byly pouze na kameru. (22.06.2021)

Je opravdu působivé, že autorce se podařilo sledovat fetující Katku po dlouhé roky. Všímáme si drastických proměn vzhledu, které navíc nejsou úměrné fyzickému věku a pozorujeme také chování, které se naopak ani po více než deseti letech nedokáže změnit. Na tomto působivém dlouhodobém zmapování života feťačky mi paradoxně vadí jen ta "působivost", přesněji to, že dokumentu se jaksi nepodařilo vysvětlit "proč". Namísto toho se oddává prostému servírování deprese. Chápu, že autorka chtěla zůstat nezaujatá a udržet si distanc, ale tak nějak cítím, že informovat publikum šlo i více. 7/10 (22.02.2015)

Katka mi utekla na festivalu, potom i televizi, ale nakonec přece jenom došlo na její projekci. Tak obsah filmu je bez diskuze obrovsky silný, ale to jsem tušil už před jeho zhlédnutím. Zajímala mě hodně forma. V dokumentech má velký význam hudba, která může film vhodně podpořit, nebo také zadělat na citovém vydírání. V Katce zazněly melodie jen při scénách s vodou, kdy zrovna o nic nešlo a pak ještě u putování hlavní hrdinky a jejího přitele na cestě za domovem, a to kvituju. Stejně tak oceňuju, že režisérka se sice během filmu sem tam na něco zeptala (nebyla však v záběru), ale jinak nezasahovala, až 10 minut před koncem při rozmluvě s Kateřinou. Helena Třešítková se zkrátka snažila co nejméně vměšovat a pokusila se o co největši autenticitu, a to se jí myslím celkem dařilo. Závěrečné "Že se jí omlouvám" jenom podtrhlo podstatu hlavní hrdinky, se kterou se snad dalo dlouhou dobu alespoň trochu cítit a fandit jí při jejích snahách, ale když nezabralo ani narození dítěte a nové šance, proč bych měl takového člověka litovat (čistě můj subjektivní názor). (15.12.2011)

Nejdepresivnější česká věc pod sluncem. Zde není místo pro lítost, výčitky nebo pochopení - každý zdravý člověk během 90ti minut jen nechápavě kroutí (musí!) hlavou nad bezmyšlenkovitostí a psychickou nevyspělostí ztroskotaných individuí. Jenomže tohle se neděje jen v ČR, tohle je, prosím pěkně, celoplanetární. A neříkejte mi, že si ty lidi za to sami nemůžou... Hnus, velebnosti (prosím o začlenění do osnov občanské nauky druhého stupně základních škol)! (30.06.2011)