Réžia:
Jan HřebejkScenár:
Petr JarchovskýKamera:
Martin ŠáchaHudba:
Aleš BřezinaHrajú:
Lenka Vlasáková, Milan Mikulčík, Martin Huba, Daniela Kolářová, Antonín Kratochvíl, Anna Šimonová, Petra Hřebíčková, Martin Schulz, Ladislav Chudík (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Kdo může posuzovat minulé viny? Kdo je může odpouštět? Může jim čas obrousit hrany? Nebo pokání, jímž se viníci posléze pokusí spasit? Drama Jana Hřebejka podle Cenou Sazky oceněného scénáře Petra Jarchovského vytváří spletitý řetězec podobných otázek a nabízí celou škálu často protichůdných odpovědí. Středobod příběhu tvoří postava renomovaného psychiatra (Martin Huba), morální autority, který má u příležitosti výročí založení republiky získat významné státní ocenění. Právě připravovaný slavnostní akt se stane katalyzátorem událostí, které na povrch vyplaví hříchy minulosti, jež mu můžou zlomit vaz. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (746)
Film vyčnívá brilantní režií a přesnými hereckými výkony, ale nikoliv příběhem. O tom, že Stbáci byli sice svině, ale taky jen lidi, stejně jako ti co jim donášeli a bla...bla...bla...Snímků podobného ražení se po revoluci vyrojilo víc než dost a Kawasakiho růže rozhodně patří mezi ty lepší. Pravdou zůstává, že se mě film nijak zásadně nedotkl a místy mě i nudil. Nedivím se, že Kawasaki boduje na různých festivalech, protože vypadá opravdu světově. Bohužel, jen vypadá. ()
Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. ()
Díky hudbě a hercům emocionálně konzistentní drama (bez přívlastku, což není u Hřebejka obvyklé). Navzdory tomu, že se po celou dobu „neusadí“ – odhaluje stále nové postavy, nemá jasně daného vypravěče, skáče po dějové ose. Tato struktura, zjevně inspirovaná postupy investigativních dokumentů, vždy plně neslouží dramatu, někdy jej naopak zbytečně drolí na řadu fragmentů, ale obohacuje film o jakousi pravdivostní hodnotu. Není těžké mu uvěřit, třebaže pár hlášek těžko zakrývá, že se zrodily v hlavě scenáristy, nikoli hovořící postavy. Kawasakiho růže je za dlouhou dobu Hřebejkovým nejsmysluplnějším filmem. 75% Zajímavé komentáře: Cival, Marigold, gudaulin, Mulosz, Sandiego, SeanLSD, ZkuKol, BDMarty007, Don Kryspin, Autenticita ()
Nadprůměrnou vypravěčskou i řemeslnou stránku téhle autorské dvojici nikdo neodpáře. Také na dramatickém poli jsou Jarchovský s Hřebejkem na české poměry suverénní. Tohle rozkrývání historie jedné rodiny má svou sílu, vrstevnatost i ambice. Pořádnou zásluhu na tom mají herci, kteří jsou jednoduše velmi dobří, jen Milan Mikulčík v roli zetě trochu ztrácí. Navíc Martin Šácha je moc šikovný kameraman, to samé platí o skladateli Aleši Březinovi. Snaha mluvit o vážném společenském tématu je v české kotlině docela vzácností, jakékoliv vyrovnávání se s minulostí mimo dokumentární tvorbu je tak v mých očích fajn. ()
Zdá se mi, že se tu komentáře dělí na hřebejkovce a antihřebejkovce. Zcela záměrně jsem s komentářem čekala. Dnes jsem Kawasakiho růži viděla potřetí a opět se mi líbila. Nevadil mi příběh jako postupné rozkrývání formou koláře. Je to překvapivé, jak tomu elegantnímu Hubovi sedí kontraverzní role. A nehrál jich v poslední době zrovna málo. Právě jeho figura mi asi utkvěla nejvíc. Neméně zajímavá je postava estébáka ztvárněná Ladislavem Chudíkem. Opravdu mi naskočila husí kůže. ()
Galéria (25)
Zaujímavosti (16)
- Ve scéně, kdy psychiatr Josek (Martin Huba) čte báseň Jana Skácela „Píseň o nejbližší vině“, zazní árie „Scherza infida“ z opery „Ariodante“ – zpívá ji Markéta Cukrová. Obsah operetního libreta má souvislost s obsahem filmu. Tato árie je považována za jednu z nejkrásnějších a nejtěžších, kterou George Frideric Händel zkomponoval. (sator)
- Režisér Hřebejk řekl o postavě vyšetřovatele Kafky, že hlavním předobrazem postavy byl Kamil Pixa, což byla zvláštní postava. Byl zakládající člen Státní bezpečnosti, sám se stává brutálním vyšetřovatelem, ale ještě v 50. letech 20. století dobrovolně odchází od policie a stává se ředitel Krátkého filmu. Více je o něm v dokumentu Uvnitř vnitra (2008). (sator)
- Snímek získal na filmovém festivalu Berlinale cenu za nejlepší film nesoutěžní sekce Panorama. Tuto cenu vyhlásila ekumenická porota. Druhé ocenění, které si z Berlína film odvezl, získal od Mezinárodní konfederace uměleckého a esejistického filmu (CICAE). (Andresito)
Reklama