Kawasakiho ruže

Škoda, že si autor v první třetině teprve zmateně vybírá linie, které budou hrát ústřední prim a ty rozjezdové tak nějak nechá ve smutném polotovaru, aby se občas marně přihlásili o slovo (na celek to naštěstí nemá výrazný dopad). Poslední třetina přitom slévá postavy, příběhy a kontinenty natolik zručně, že by se sem nejen bez problému vešly, ale ještě by tuto mozaiku rozšířili o důslednější popis generačních rozdílů, který zřejmě v plánu i byl (viz. postavy dcery, tchána a vnučky, každý s jistou individualitou a minulostí), leč se kamsi vytratil. Jarchovského nedotažený, lehce rozštěpený scénář tak vylepšuje znamenitá Hřebejkova režie, živelná kamera, náladotvorná hudba a starší generace výtečných herců, výrazně převyšující tu mladší. (11.05.2010)

Upřímně musím říct, že jsem pomalu začal Hřebejka odepisovat. Ostatně od Musíme si pomáhat nenatočil nic, co bych já ohodnotil plným počtem. Ale pak jsem si pustil Kawasakiho růži a oněměl jsem… Tohle je bez nadsázky geniální film. Hřebejk se opět vrací na vrchol s palčivým tématem, které i dnes, po více než 20 letech, nechává málokoho, kdo v té době tenkrát žil, chladným. Kawasakiho růže je hereckým koncerte Daniely Kolářové (její scéna obhajoby manžela… mít klobouk, tak hluboce smeknu) a Martina Huby. Jeho postava doktora, který dostává vyznamenání, ale zároveň se přijde na to, že i on, bojovník proti režimu, pomáhal StB, je dokonale propracovaná. Stejně jako celý film. Nejvíce se mi líbilo, jak snímek staví do stejné roviny dvě otázky, které zde až nepříjemně souvisí. "Dokážeme se vyrovnat se svou minulostí?" a "Dokážeme se vyrovnat hlavně sami se sebou?" Pane Hřebejku, ještě jednou se vám omlouvám a tleskám. Do oscarového klání je tento snímek poslán právem, snad členové akademie ocení vaší snahu… (11.10.2010)

Televizní inscenace, njak zvlášť nevybočující z padesátileté tradice celé řady podobných, snad jen tím, že už máme přece svobodu točit o čem chceme a lépe, a že i řemeslně ještě méně potěší, a občas i urazí, třeba když se postavy zarážejí, protože zapomenou text. nebo občas příliš divadelně bije do očí, co se přece chce jen tak nenápadně naznačit. Ukradená čokoláda, růžové vlasy, promlouvání do duše atd. (05.09.2012)

Velmi dobrá práce! Hřebejk dál roste film od filmu. Definitivně zahazuje odkaz televizně statických Pelíšků a blíží se evropské špičce. Dvě pohyblivé REDky, ostré nůžky, náladotvorná hudba a člověk má pocit, že sleduje kontinentální nadstandard, v němž je řemeslo dokonale zmáknuto a můžou se ladit jen detaily. Kawasaki pocitově pohltí už po pár minutách, složité téma navíc pojímá docela odvážně, čímž nemyslím nějaké myšlenkové manévry, ale spíš odvahu naroubovat půlhodinu filmu na jeden dialog se starým bachařem. A jak skvěle to funguje! Do látky se může kopat z rozličných důvodů. Zas tu přebývají postavy, zápletky a zbytečně moc se toho doříkává, znovu malinko mrzí, že potenciálně nejsilnější scény jsou zaklety v literárním výrazu a působí násilně nastrčeně ("Teď mrkejte, dámy poběží, a pak nám v lese předvedou osudový herecký koncert!"), a i celkově vyznění bohužel zůstává v tradičních relativistických intencích filmů H & J - i když se proklamuje, že jde o jiný film, nejde se úplně na dřeň; spíš jako by se povšechně pročítaly novinové články a komentáře o problematice práskačů pro STB. Ale sebevědomý způsob, jakým se překlikává mezi čtyřmi postavami, kdy si každá z nich pro sebe krade celé dlouhé minuty, je fascinující a v českém kontextu nevídaný. Všechno se to daří propojovat, dokonce i sveřepého matadora Chudíka se spontánně nehereckým Kratochvílem. Živá forma k sobě váže různé světy, i různé linie, a žene film do vyšších pater porevoluční kinematografie. Okoukané tvůrčí duo pak posouvá do sfér, ve kterých člověk musí být zvědavý na jejich další projekt. Protektor byl možná vypiplanější, ale Kawasakiho růže svou scenáristickou kompozicí a stylem inspiruje o chlup víc.______ Střihače traileru doporučuji defenestrovat. Tenhle film mohl mít nádhernou upoutávku. Stačilo by k ní najít klíč. Některé sekvence by se totiž neztratily ani ve Star Treku (lens flare), Duelu Frost/Nixon nebo v jakémkoliv hollywoodském dramatu. Bez legrace. (10.12.2009)

V první půli, kde se řeší rodinné vztahy, mindráky, nevěra a vážné onemocnění, film díky nadhledu, velmi slušnému hereckému obsazení a Hřebejkově režijní profesionalitě funguje velmi dobře a i přes určitou absurditu viděného je to tak říkajíc ze života. Ve druhé půli, v podstatě od momentu, kdy se děj přehoupne do Švédska a začnou se řešit problémy s hrdinovým selháním při kontaktu s STB, začne celý projekt nějak zadrhávat. Takhle totiž vypadá vyrovnávání s naší minulostí v představách našich intelektuálů, nikoliv v reálném životě, a to nejen u nás, ale i kdekoliv jinde ve světě. Německý nebo japonský hospodářský zázrak budovali často bývalí váleční zločinci, esesáci a příslušníci NSDAP a luxus kritického hodnocení minulosti své vlasti si mohla dovolit až následující generace, která v tom nebyla osobně namočená. A v drtivé většině případů nedošlo ani k takovému vyrovnání jako v Německu. V Sovětském svazu bylo za deset milionů mrtvých postaveno před soud pět mužů, a to ještě v rámci mocenského boje v politbyru. Věřím tomu, že ve velmi individuálních a řídkých případech se nějaký fízl nebo donašeč své oběti omluvil, ovšem v soukromí. Takový sebemrskačský postup, jaký zvolil Hřebejkův hrdina, je daleko hloupější než snaha násilného pedofila očistit své svědomí na kongresu zasloužilých matek. Zápletka je vykonstruovaná, některé scény a dialogy zavání patosem a nebýt profesionality Martina Huby, dopadl by výsledek i hůř. Celkový dojem: 70 %. (21.03.2010)