Kawasakiho ruže

Divný film, u kterého jsem měl během jeho sledování, ale i po jeho skončení, jakési zvláštní a rozporuplné pocity. Na jednu stranu vynikající příběh, který je zajímavý a který postupně graduje, ale na druhou stranu forma vyprávění, díky níž jsem měl několikrát chuť, především během první půl hodiny, sledování tohoto filmu ukončit. Když přijde chlap s milenkou za svou přítelkyní, v klidu si tam sednou a začnou mluvit o nějakých vnitřních hlasech, tak jsem už sahal po ovladači, že ten film opravdu vypnu. Naštěstí jsem to neudělal a on se z toho vyklubal zajímavý příběh o udavačství za socialismu. Ale ten začátek, ta první půlhodina, ta tenhle film v mých očích hrozně degradovala a už jsem se po celý zbytek filmu nemohl zbavit zvláštních dojmů, že tohle je divný film s nadprůměrným příběhem. Potom přišlo pár zajímavých scén, jako zajímavá hádka odehrávající se na chatě mezi Lenkou Vlasákovou a Danielou Kolářovou, pak samozřejmě další vynikající scéna s panem Chudíkem, který svůj part zvládl naprosto bravurně, a nakonec si celý ten film u mě napravil repatutaci natolik, že jsem ochoten ho označit jako mírně nadprůměrný, což v praxi znamená, že ode mne získává tři hvězdy. Nebýt toho zvláštního začátku, mohlo to být samozřejmě mnohem lepší. (18.11.2010)

Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. (11.12.2009)

Ale jo bylo to dobrý, přišlo mi že to má z technickýho hlediska větší měřítko než většina české konkurence i se na to líp kouká (možná se pletu, na český filmy moc nekoukám), k tomu to má jistější herce, kteří působí opravdu přirozeně i ve vypjatějších scénách (akorát u Kratochvíla jsem se nemohl rozhodnout, jak na mě jeho herectví působí, ale určitě mě zaujal, nesympatickej mi byl akorát ten manžel Vlasákový). Jeden z lepších Hřebejků. 7/10. (18.11.2013)

Hřebejk s Jarchovským se (alespoň protentokrát) konečně vykašlali na svoje předchozí z řady nevybočující rádoby hořké komedie a stvořili regulérní seriózní drama. A jaké! Účtuje se zde s tíživou minulostí, a to způsobem, který se dá těžko odmítnout - bez zjednodušujícího dělení na dobré a zlé, s velkou mírou pochopení (a lidskosti) a bez jednoznačných ortelů. Populární tandem poprvé snad od MUSÍME SI POMÁHAT předvádí komplexní filmový zážitek, v němž obsah nevítězí nad formou a naopak. Hudba, kamera (syté barvy, precizní záběrování) a samotné režijní vedení jsou na "přinejmenším" evropské úrovni. Minimálně stejně dobře (nebo spíš ještě líp) je na tom scénář, jenž sice ve své první třetině působí ještě poměrně "nejistě" v ujasnění si hlavního tématu (a s tím souvisejících vztahů mezi postavami), ale když už dojde na očekáváný zvrat, jede vše už téměř bezchybně. Zejména rozhovor s bachařem (pochybuji, že Ladislav Chudík ještě někdy dostane podobně lahůdkovou hereckou příležitost) a i přes svou afektovanost velmi strhující hádka v lese patří mezi to nejsilnější, co mi česká kinematografie nabídla za hodně dlouhou dobu. Jen houšť obdobně zdařilých ambiciózních projektů, které nejsou ani trochu "uchcané", prvoplánově líbivé a dějově (a i myšlenkově) impotentní. 80 - 90 % (03.02.2010)

Po šíleně otravné a hloupé Krásce a unyle prázdném Medvídkovi asi na Hřebejka sedla můza a v řadě si švihnul tři podařené kousky. A zatímco Nestyda byl silně vieweghoidní, tudíž pro ženský, U mě dobrý nečekaně polívkově vtipné, je Kawasakiho růže prosmutnělá od začátku do konce. Téma je silné, až praští, historie je stále otevřená a ještě dlouho bude, a dokud budou lidé vzpomínat, nedá se na to nemyslet. A i když je zlo skryté v minulosti a vráskách usměvavých starců, je to stále zlo! (12.05.2010)