Stratení v Mnichove

Přidrzlá, francouzsky odlehčená a dostatečně trhlá postmoderní variace na téma "dead (Daladierův) parrot". Jo, a těžkého života filmařů, ale hlavně mnichovké dohody a jejích fatálních následků na... teda teď mě napadá, co by na to J. Masaryk. A jestli se mu tohle celé vlastně nezdálo po některém z tajných výletů do skříňky s opiáty v léčebně... (25.04.2017)

„No né, tak pro mě je lepší papoušek než devadesátiletej herec s rakovinou prostaty.“ Film má 2 roviny. V té jedné jde o Mnichov samotný. Drze si myslím, že mám o něm načteno dost na to, abych mohl demytizační pohled Tesařův (a tedy i tvůrců) označit za min. problematický. Nutno však dodat, že film je podle mě třeba brát hlavně s nadhledem (jediný problém, který tak s dílem mám, není v tom, co říká, ale jak to pak uchopí diváctvo). Co se týče druhé roviny, tedy zpracování, zuřivě tleskám, snímek totiž excelentně: mystifikuje, provokuje a dráždí, naráží na kinematografii a celý filmový průmysl, prolíná téma v obou liniích, odkrývá proces natáčení, nutí publikum k ostražitosti (jazyky, pevnost atd.), působí absurdně, ale nikoliv nesmyslně, rozesmává a mrazí zároveň, a v neposlední řadě si pohrává s předsudky i diváckým očekáváním. Bavil jsem se moc, a tak i přes tu výše zmíněnou „kaňku“ hodnotím slabším plným počtem. „Vy neznáte Čechy? Jsou přesvědčení, že jim všichni škodí. Víte, co o nich řekl Heydrich?“ - „Mí Pražané mi rozumějí?“ (13.07.2016)

V mnoha ohledech musím souhlasit s Radkem 99. Úroveň zpracování MNICHOVA je v českých poměrech jistě nadprůměrná a základní nápad o spojitých nádobách natáčení filmu ve filmu je nesporně dobře zvládnutý. Co drhne, až pláče, je však historický exkurz provázený nemístnými urážkami našeho národa. Shrneme-li meritum historizujících postřehů, o něž se Petr Zelenka snaží obohatit naše dosavadní vědomosti o Mnichovu, neubráníme se žasnoucímu údivu. Mnichovský komplex je záležitostí nikoliv r. 1938, ale věcí poválečnou. Když na podzim 1939 Beneš, vůdce druhého odboje, obnovil boj s nacisty, těšil se celonárodní úctě a obdivu (podle sociologických průzkumů z let třetí republiky jeho popularita oscilovala mezi 80-85% preferencí). Myšlenka, že Francouzi byli dotčeni tím, že na Paříž útočily československé tanky, protože zločinní Češi pokračovali v jejich výrobě i po září 1938 (kupodivu i po březnu 1939), je zralá do duchovního kovošrotu. Stejně tak jako idea, že v květnu 1938 si Beneš u čerstvého premiéra objednal scénář mnichovské popravy československé demokracie nebo že poslední měsíce prvorepublikové demokracie byly nedemokratické (parlament nahrazovala jiná fóra, což bylo dáno stupňující se dramatičností situace na v létě a na podzim 1938). Tento kvazipostup, který ze všeho nejvíce připomíná objev horečky omladnic u mužů v Klapkově románu TŘI MUŽI VE ČLUNU, zbytečně znehodnocuje projekt, který by jinak patřil k nepočetným ozdobám polistopadové historie českého hraného filmu. (03.11.2015)

[2. Fokus Fest 2015] I keď je to nepopierateľne vtipné a v mnohých momentoch zábavné, Ztraceni v Mnichově nie sú komédiou. Kto to tak berie, nič nepochopil a mal by sa nad sebou vážne zamyslieť. Petr Zelenka so svojou poetikou, kombinujúc a inovatívne rozvíjajúc ako postupy - v českom prostredí absolútne nevídané a vysoko originálne - zo svojej mockumentárnej trilógie, tak tie z Karamazovcov, zašiel až k hraničným medziam. Ďalším krokom by už mohlo byť len zviditeľnenie jeho samotného v médiu, lenže to by mohlo viesť k splošteniu významovej komplexnosti. Priestor na eseje o konštrukcii a dekonštrukcii historického i filmového mýtu, vymedzovaní sa voči provinčnosti a iluzórnemu „čecháčkovství“, odpore voči skrývaniu sa za historické krivdy a ďalších stránkach, na ktoré Zelenka vrhá svetlo ponechám povolanejším. Radšej si prečítam Jana Tesaře, úplné znenie Mníchovskej dohody a znovu si pustím Wajdovo majstrovské Wszystko na sprzedaz. Pre mňa osobne asi najzásadnejší český film nového milénia, ktorý nie je didaktický, na nič sa nehrá a privádza k vážnemu zamysleniu nad súčasným spoločenským ovzduším v celom regióne. Odpusťte mi dojmológiu a neobjektívnosť. 100% O niečo viac tu. (29.10.2015)

Opravdu neuvěřitelné, jak dokáže Zelenka přizpůsobit různorodé narativní vzorce ve prospěch jednotného myšlenkového vyznění a neodolatelně satirické charakteristiky neměnné české nátury. Technika "filmu ve filmu" mu umožňuje nejprve poeticky načrtnout zamýšlené dějové motivy, které pak vtipně, v upřímném polodokumentaristickém duchu rozvádí ve fiktivním procesu natáčení. Úžasná je právě lehkost, s jakou vytvořený fikční svět duplikuje ten reálný, se všemi politickými, etickými, finančními nebo záměrně absurdními problémy v koloběhu natáčení filmu, tentokráte v souhře s inteligentní historickou satirou a více či méně nápadnými úsměvy nad povahou češství. Herci fajn, kamera super, režie skvělá... Americká noc pro české filmaře. 85% (17.05.2016)