Rím

Felliniho svět je světem sám pro sebe. Ne každý do něj vstoupí, ale komu se to povede, již ho nechce opustit. Film Řím je pocta městu, jako živému organismu. Organismu, který vzdoruje infekci fašismu let 40., stejně jako nárůstu automobilové dopravy let 70. Genius loci prostřednictvím poezie obrazu jako by nahrazoval strukturovanou dějovou linku. Nesledujeme děj. Všímáme si míst a drobností, které bychom jinak při sledování děje nerozpoznávali. Fellini nás učí číst v anonymitě davu osob, čímž nám více přibližuje skutečný svět než sebelépe nalinkovaná dějová kostra. Učí naslouchat. Neurčité jednání osob bez znalosti konkrétní příčiny do značné míry relativizuje koloběh všedního života a nutí k nadhledu. K nadhledu z pozice věčného města. Jemné melancholické podbarvení s lehkým sentimentem ke všemu Italskému vytváří vyšší mimoobrazovou hodnotu. Myslím, že kdo miluje Itálii, musí milovat Felliniho. 70% (28.06.2011)

Co jsem si měl z Říma vzít? Proč se střídají krásné obrazy, které mi v mysli zůstanou velmi dlouho (mizející fresky) s předlouhými nudnými výjevy, ke kterým marně hledám klíč (kabaret)? Co mají znamenat odosobněné scény, které nijak nesouvisejí s myšlenkou, která doposud vedla vyprávění? Nebo je to opravdu jen pocta milovanému městu? Snažil jsem se, ale těmihle hradbami mi asi proniknout nepřísluší. Fellini tak pro mě nadále znamená jen Amarcord. (22.05.2006)

Na Felliniho poměry nečekaně ploché a myšlenkové prázdné. Římanům možná film řekne více, ale mně nedokázal za ty dvě hodiny sdělit takřka nic a některé scény, například "módní přehlídka" za přítomnosti církevních hodnostářů, mi nedávaly v kontextu celého díla naprosto žádný smysl (a to se mi u Felliniho stalo poprvé)... Chápu sice účel toho všeho a obdivuji zdařilý variabilní styl vyprávění, ale tohle všechno šlo opravdu mimo mě.... (06.10.2015)

Film, který jsem osobně shledal jako zcela úchvatný. Fascinuje mě na něm několik věcí, v první řadě ovšem naprostá tvůrčí volnost, kterou Fellini (který se ve filmu dokonce na malou chvíli objeví) disponoval. V tomto filmu téměř naprosto rezignuje na jakýkoli příběh, celý film je jen pospojováním volně spjatých obrazů a scén, které v první řadě vzdávají hold věčnému městu (ostatně celá řada dlouhých scén je zcela beze slov, protože prostě nejsou potřeba, kamera jen neúprosně zabírá vybrané lokace a zprostředkovává vzrušující vizuální zážitek). V tomto smyslu není od věci Felliniho ŘÍM porovnat s filmem Paola Sorrentina Velká nádhera, kdy první jmenovaný nepochybně posloužil svému novějšímu protějšku jako vydatný inspirační zdroj. Celá řada sekvencí z Felliniho snímku je nezapomenutelná: mezi nimi u mě vede prokopání se do podzemních prostor s římskými freskami, které zničí přístup čerstvého vzduchu, fascinující scény z návštěvy bordelu, kde se kurvy nabízejí doslova jako zboží na trhu, a "módní přehlídka" sakrálních oblečků pro papeže - něco tak neuvěřitelného člověk uvidí ve filmu snad jen pákrkrát za život. V tomto ohledu mi přišlo zajímavé, že tento film na člověka působí dojmem, že buď muselo stát strašné prachy to celé natočit, nebo to naopak muselo být strašně levné (bohužel se mi informace o rozpočtu snímku nepodařilo dohledat) - i v tom vidím tu neuvěřitelnou Felliniho svobodu, kdy si prostě mohl dělat co chtěl. Osobně mám sice od Felliniho více v oblibě jiné filmy, a ne vše mi zde sedlo (finální scéna s motorkami mě třeba vyloženě otrávila), ale ve výsledku jsem si pouze utvrdil svůj respekt k tomuto velkému filmaři. Po zhlédnutí tohoto filmu má člověk hned chuť vyrazit si aspoň na víkend do Říma - ale tak strašně moc! (22.06.2015)

Můžu to být způsobeno několika promilemi alkoholu, který koloval onoho večera v mé krvi, ale přiznávám se, že Mastroianniho jsem v tomto filmu vůbec neviděl (!) a pokud si vzpomínám, tak Fellini je v záběru asi dvě vteřiny z celé stopáže. Jinak Řím je snímek velmi zvláštní a nejlépe popsatelný asi slovy typu filmová anarchistická koláž či svérázná filmová esej prosycená italským temperamentem. - Není zde žádná ucelená narace, ale pouze řada vzájemně se střídajících a prolínajích výjevů, které (prosyceny typicky felliniovským magickým realismem) představují Věčné město zhruba v rozmezí 30. - 70. let, kdy zjišťujeme, že výjevy masových fašistických přehlídek vystřídaly pláně plné hippies apod. - Inu, pozoruhodný film. (24.11.2005)