Sladký život

Možná dám La Dolce vita někdy druhou šanci, ale asi to hned tak nebude. Děsně mně to nebavilo. Mastroianni ano, Old Shatterhand ano, ale jinak ne. Možná na to měl vliv i fakt, že jsme koukali v italštině s anglickými titulky, ale nechápal jsem, oč jde, kde se tam jednotlivé postavy berou, kam mizí, proč dělají to, co dělají a tak podobně. Jediným přínosem bylo poslouchání italštiny a radost, když jsem ji rozuměl. Po hodině patnácti jsem to vypnul, neměl jsem sílu... 40% (02.03.2015)

Dostals mě, Federico. Místy zdlouhavé, místy strojené a příliš mentorské, ale zároveň moudré, hluboké a mrazivě přesné. Film je jako blonďatá kráska... první půlhodinu se kolem ní nesměle točíte, ale když si jí pustíte k tělu, sevře vám srdce chladnou dlaní. A pak už je na všechno pozdě... jen čekáte až povolí stisk a vy budete moci přebrat tu armádu emocí a myšlenek. V každém z nás je kus Marcella a na každého někde čeká síť... tak hlavně skočte do té správné, abyste v ní nezemřeli, nýbrž spokojeně rozkvetli. (04.10.2007)

La Dolce Vita není filmem pro každého. Takřka tři hodiny se Vám snaží popsat tehdejší dobu, tehdejší pábitelství a život smetánky. No a to mu jde samozřejmě absolutně bez potíží. Má určité scény a hudební motivy, které určovaly chod filmového průmyslu, a které v podstatě stále prochází desetiletími a stále nezestárly. V určitých momentech je opravdu radost na něj koukat. Jenže u mě to více jak přes tři hvězdy prostě neprotlačím. Chápu, že poselství je už v samotné atmosféře tehdejší doby, ale pro někoho dokonalé filmařské řemeslo je v tomto případě u mě málo, když filmu chybí duše a příběh, který by mě zajímal a bavil sledovat. V podstatě vím, že sleduju lidi, kteří jsou mi lhostejní, protože mrhají životem tím, jací jsou. Oni si to samozřejmě neuvědomují, proto takový název… (14.01.2020)

Na úvod..taky vám Marcello Mastroianni tolik připomíná Richarda Grieca? :) Mno, ale k věci. Zprvu bych podotkl, že La Dolce vita má příliš dlouhou minutáž..167 minut sledovat depresivní obrazy natolik složitého tématu je opravdu vyčerpávající. Tento Felliniho film jsem viděl "natřikrát"..první půlku v kině (samou nudou jsem byl donucen odejít..poprvé v životě jsem odešel z kina), další hodinu doma na DVD, ale přehrávání jsem musel přerušit (i přesto, že jsem si byl vědom gradace snímku) a poslední půlhodinu už jsem nějak dojel. Ale poměrně trefně jsem si film rozdělil. Protože to, co jsem viděl v kině bylo opravdu uspávající (tedy kromě scény ve fontáně:), ale s každou mou další "projekcí" film gradoval (silné slovo pro mírné navýšení této pomyslné křivky:). Uvažoval jsem nad tím, jestli to pro mě není příliš náročný motiv, ale takové filmy si skoro vždy labužnicky vychutnávám..problém vysokých společenských vrstev číší z celého filmu naprosto jasně, ale dle mého pouze reflektuje něco natolik známého a jasného, že se není čemu obdivovat! Ano, ve své době to jistě bylo revoluční dílo, ale dnes..nevím. Fellini měl spíše o tomto tématu napsat knihu, která by dnes mohla sloužit k téměř historickým účelům. Sečteno, podtrženo..ne, nedovolím si tento pomyslný "klenot" odsoudit. Proti gustu.. (08.03.2006)

I tento Felliniho film snad poprvé v časovém sledu celku jeho díla nastoluje s otázkou nedějově dějovosti - fakticky dalším záběru neorealistického proudu - problém srozumitelnosti a sdílnosti na jedné a sebevzdělávání-sebezušlechťování-autokultivace na straně druhé. Proč mají mít děj a vzruch životy, které svým směřováním i utonutím v konzumní absurditě, to všechno popírají. A proč by měly být následováníhodné? Poprvé tyto otázky začaly nabývat na vážnosti právě v okamžiku zřetelnějšího zvyšování a projevů hmotného blahobytu. Nejživotnějším momentem filmu je rána pěstí, kterou budoucí představitel Old Shatterhanda uštědří Mastroianniho redaktorovi v okamžiku, kdy užuž přestupuje hranice cizího teritoria. Fellini se vůbec vedle Sicy stane dalším osudovým režisérem tohoto italského suveréna stříbrného plátna. (26.08.2007)